Vzpomínka.

Adolf Heyduk

Vzpomínka.
Hory modrají se, nebe siná, mladým setím rozvlněn je luh, zemí chodí Vesna dobročinná, modrým nebem žehnající Bůh. Myslím na svůj domov v temné dáli, čím víc myslím, roztoužen jsem víc, srdce mi se třese, čelo pálí, jiskry prší z temných zřítelnic. Zahradu zřím zase domu kolem, samý ptačí zpěv v ní, samý květ; těkám bujným luhem, jarým polem, dětskou písní rumění se ret. Trhám květ – dlaň prázdna – srdce puká, a přec dobou okouzlen jsem tou; čemu lidská nestačila ruka, skyť mi anděl písně myšlenkou. 15