Matce.

Adolf Heyduk

Matce.
Má drahá matičko! Jak v rozloučení zas po Vás horoucně jsem zatoužil, žal divoký, jak žhář mi srdce plení a zkvetlé růže slunných blaha chvil svou nevlídnou mi rukou krutě seče, až srdce rudá krev mi z prsou teče. Tak zvolna mru, rok za deset mi dlouhý, však bolesti v něm víc než na sto let, duch touží v před, leč stále k Vám jen letí a na Vašem můj bledý chví se ret, leč čím víc ze srdce mi vzdechů plyne, tím víc mě ruka Vaše k ňadrům vine. Šel štěstí hledat jsem, však kde je štěstí? Jdi kamo chceš, vždy staneš na rozcestírozcestí, jdi kamo chceš, svět všude tobě cizí, a všude štěstí prchá ti a mizí, jen ten mu blíž, kdo k domovu se vrátí; kde za něho se modlí stará máti. – 90