Hroby rodičův.

Adolf Heyduk

Hroby rodičův.
Jaro, jaro! Sny se k duši vinou jako k matce tulící se děti, panenskými ústy růže kynou, ptactvo jásá na kvetoucí sněti. Dívčí zpěv a srpy v poli zvoní, šumný ručej perlou břehy skrápí, jen má hlava dumavě se kloní, a mé srdce chvěje se a trápí. Vždyť mně jaro posud připomíná předrahých dvou rovů v různém kraji, na nichž také kvítím pučí hlína, perly však v ty květy nepadají. O jedno vždy srdce moje prosí: by mých jarních písní citné zdoby vánek místo perlící se rosy vdechl v květy zdobící ty hroby. 120