IX. Poslední návštěva.

Adolf Heyduk

IX.
Poslední návštěva.

Sen ke mně smutný zaletěl a na ňadra mi vložil ruku, v ráz v hlavě plno dum jsem měl, a srdce zastenalo v tluku. U mého lůžka otec byl. „Já přišel k tobě, milý synu, bych naposled tě políbil, než hrobník hodí na mne hlínu.“ Dlaň svadlou na mé skráně dal a líbal na čelo i líce. „Můj hochu, tys mne miloval, však já – já tebe stokrát více! Já po přerůzných cestách všech vždy sprovázel tě v světa úhly, a každý žal tvůj, každý vzdech byl ostrým hřebem do mé truhly. 108 Buď s Bohem, velkou starost mám, i k druhým jdu hnán divnou touhou; ach, než vás všecky vyhledám, to starci cestou bude dlouhou! Nuž, milujte se s druhem druh v tom věčném světa nepokoji, vždyť bez lásky, již žádá Bůh, zač pak ten lidský život stojí? Mé volá čas a žití los, hrob hotový již na mne čeká – za otce jednoujednou, synusynu, pros a dvakrát vroucně za člověka!člověka!“ Já z hloubky vzdechl. Hrozný sen! Proč, přežil jsem to trapné snění? Vždyť ukrutnější v bílý den mé hrozné bylo probuzení! 109