IV. Na vršíčku za Smíchovem

Adolf Heyduk

IV.
Na vršíčku za Smíchovem
Na vršíčku za Smíchovem
zídka hřbitov jímá, na něm pod květnatým rovem matička mi dřímá; dřímá – kdož ji v klidu ruší? jako dříve doma, kdy šly zkazky snivou duší, drobné zpěvy rtoma.
Juž mne slovy neochočí: „Netrap se, můj synu, vždyť tě posud líbám v oči, vždyť tě v lokty vinu.“ Juž mi rukou nepohladí prosivělých vlasů, neřekne: „Kdo květy vsadí, nesmí čekat klasů.“ – 116 Žel! Kdož nyní srdce vznítí k písním rodnou zvěstí? juž bude strom mého žití bez květného štěstí; bez vrcholku, listné zdoby, bez krásy a vůně... Ach, mé srdce od té doby naříká a stůně. S Pánem Bohem, s Pánem Bohem, matičko má milá, také má se v žalu mnohém hlava nachýlila, bělá se to kolem čela – slunce mé se chýlí... Kéž mám, jako Vy jste měla, smrti klidnou chvíli. – 117