V Šilinkově důlu u Rychmburka.

Adolf Heyduk

V Šilinkově důlu
u Rychmburka.

Z Podhradského týnu cestička se stáčí, vede lesem k mlýnu, a mně tady k pláči; skrýš to mého děda, Českých bratří druha; oko pálí, běda, pěst se svírá tuhá! Hle, hvozd vůní spilý důl ten v náruč vine, a zpěv ptactva milý do srdce se line; však kde Bratří asi? ptám se, dudák chudý, žalem vlhnou řasy, steskem kvílí dudy. 85 Zde bývali skryti před zbojnickou sběří, – dosud krev mním zříti na trávě i keři; – otvorem těch vrátek, po zpuchřelém prahu, přišel nedostatek v stopách cizích vrahů O jak mě to jímá, ve světničce prosté! Všude před očima zjev mých otců roste: vidím bledé líce, jak se k bibli kloní, a zpěv víc a více z hloubky duše zvoní. Vidím, jak se modlí, s čelem samé rýhy, jak jim kati podlí loupí svaté knihy; jak jim chýše pálí, ničí skrovné zboží, jak jich knězi v skály kryjí Písmo boží. Smutno, žalno tady ubohému vnuku! kudy chodím, všady na hruď tisknu ruku; 86 smutně se to zpívá v rozvalinách štěstí; proč jen píseň zbývá, proč jen holé pěsti? Za to duch se vznáší: vidím, Čeští bratří, myšlence jak Vaší dálný vesmír patří; nechť vám hlava klesla, přec mohutným letem krouží Vaše hesla šírošírým světem! – 87