Soudce.

Soudce.
Když útlý hoch jsem na studie šel, tu otec můj – ach dávno leží v hrobě – kus cesty přes les až mě sprovázel, bych nezbloudil a nezasteskl sobě. „Teď dej se přímo,“ děl, „a nezbloudíš!“ a líbal mě a udělal mi kříž. My ohlédli se, kývli zas a zas, až drahá hlava jeho znikla v lese; já vím, že slza ukápla mu v řas, a srdce mé se jako tenkrát třese; ač je to dlouhá řada šedých let, já nemohu té chvíle zapomnět. A jdu-li v dumách lesem samoten, vždy myslím si, že v utajeném pláči jak v onen smutný podjeseně den můj otec tiše po boku mi kráčí a táže se: „Rci, zda jsi uposlech’?“ leč místo slov můj ozve se jen vzdech. 88 A netušeně přechází mi zrak, zdroj těžkých slz mi po tváři se leje, a jako bouří ustrašený pták mé srdce v ňadrech třese se a chvěje; jen člověk jsem, v němž zástup chyb se skryl, v před kráčel jsem a vždy jsem s lidem byl. 89