Jeseň v jaře.

Adolf Heyduk

Jeseň v jaře.
Zrudlo nebe na východě, srnka z lesa spěchá k vodě; stromy kvetou, vzduchu vlny básní skřivánčích jsou plny. Kypří hvozd a luh se směje, jih hebounkým křídlem věje, a svým květným okem niva toužebně se v nebe dívá. Ze všad tíhnou polétavě písně k srdci, květy k hlavě; rosa tíží mladé klasy, rosa duši mou i řasy. Ach, to jaro! Lichotivě k ňadrům tulí se i k nivě, vše, co mrazem svadlo kdysi, ladným dechem v život křísí. 19 Hruď se chvěje, stanu maně, těžká hlava klesá v dlaně – a zas vesnu srdce krátkou bouře skrývá jinovatkou. 20