V. Smutno, žalno v zimě, v jaře

Adolf Heyduk

V.
Smutno, žalno v zimě, v jaře
Smutno, žalno v zimě, v jaře
na těch „Malvazinkách“, nekmitáť se slunná záře v hrobů temných síňkách; na jich krovech jenom sedá, břečtanem je kryje, květné číšky vzhůru zvedá, rosné víno pije.
Kdyby raděj ptáci pili z křištalného zjevu, mnohou hruď by potěšili stkvosty drobných zpěvů; zvedla by se, oddechla si, divem všemu světu, plnila by na vše časy vůní kalich květů. 118 Vzdechla by si v pološeru při hvězdiček svitě, plakala by matka dceru, matku siré dítě; a já bych tam klekl v trávě na hrob cesty blíže, v jehož skrýši k drahé hlavě Bůh mé srdce víže. Sedl bych tam pod jasánkem s nachýlenou snětí, máť bych slyšel šeptat vánkem: „Ať čas, jak chce, letí, Bůh v něm proměn v těchu, synu, všecku tvoji tíseň: každou radost v kytku činů, každou žalost v píseň.“ 119