Blud.
Od jihu na sad teplý vánek vál,
já vedle otce u jabloně stál
a díval se, jak svěží, útlé rouby,
dřeň na dřeň, prutům opatrně snoubí,
až v posled svoji chvějící se ruku
na moji hlavu dal
a mluvil hlasem plným truchlých zvuků:
„Jest ukončeno; ujme-li se as?
zda záře dost i vláhy skytne čas,
by ostrev moje záhy vzešla snětí
a dařila vás ovocem, mé děti?
Mně milá práce nekyne již darem,
zrak častou slzou zhas’,
a množství rýh je na mém čele starém.
A vzejde-li, kdo sčeše tento kmen?
Vás jiný život z domu láká ven!
Nuž jděte jen, a rukou nemozolte,
svou každý dráhu podle srdce volte;
94
Bůh dej vám svoje požehnáni všude –
leč svůj až dosním sen,
zda lépe vám, než u mne, děti, bude?“
Já zachvěl se, ba chvím se doposud.
Žal otce zhnětl v půl a z půle trud;
štěp, jejž nám vroubil, skvostné plody nosí;
kol do kola je plno čerstvé rosy,
či slzy jsou, jež skropily tu půdu,
že těžký jal mne blud,
jímž bez ráje dál světem bloudit budu!
95