Šla upomínka duší mou,
a žhavý její svit
mi zjasnil šedý žití mrak
a v rubín zbarvil cit,
hned útlé stéblo přání mých
na zlatý vzrostlo klas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Mých písní cherub průvodný
výš bílou peruť vznes’
a známý ukázal mi kraj
i sad i proud i les;
to onen luh, kde kvetl jsem
jak lipka v jarní čas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Hle, pod tím hájem na mezi
kveť růžovitý hloh,
však růžověji opodál
ten černooký hoch;
toť moje oko, čelo, ret,
i prstencový vlas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A dále spěchám; pochvat můj
pln touhy tepe zem,
snad motýle chce dostihnout?
vždyť sám jsem motýlem!
Má noha chvatná setřásá
déšť perel s květů řas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A za mnou život v jeden cval –
to divný koloběh –
a volá mne a vábí mne
a chytá na pospěch;
ba juž mne v líce políbil,
toť lásky hodokvas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas.
A dále, dále pospíchám,
zkad vyletěl jsem prv,
v tom z dálky město maličké
mi svítá pod obrv,
i rozhlédám se, rozhlédám,
zda vše mi známo as –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Hle, potok, nechať jarem vzrost,
týž úsměšný má zor,
a stále zpívá jako dřív
a vesel sbíhá s hor;
a k němu spěchá praménkem
luk drobný zeměplaz –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Mlýn poblíž říčky, podál splav,
kol zákrsková chvoj,
a v temném houští olšovém
skryt jasné vody zdroj,
hle, posud v ranních červáncích
se leskne nad topas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A naproti tam posavad
skal vzdorovitý stín,
leč na jich svahu východním
háj bujných ořešin,
a siný rybník zadumán
spjat v rákosový pás –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Se staré věže zámecké
zní posud kavčí křik,
a v boru kolem doposud
si hvízdá seveřík;
vždy stejný on, ni vánek to,
ni zlostný zemětřas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Výš škola je v lip úkrytu;
a z poprášených skel
se zrudlou čapkou zírá ven
můj starý učitel;
v té šedé hlavě jako sníh
zrak bystrý neuhas’ –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Blíž školy panský sad, já v něm;
až do chýše jsem vnik’,
kde pěkně z lípy vyřezán
dlí starý poustevník;
i vcházím, hlavu sklání on,
jdu z chýše – kloní vaz –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Slyš, z kostelíka v šírou dál
zní vezdy svěží zpěv,
ach, v srdcích zvonů nechladne
a nemění se krev;
vždy zvučně, ku svatbě i v hrob,
zní hlaholivý hlas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Viz, tamo v sadě uprostřed
ten štíhlý domku štít,
v něm stará hnízda vlaštovic
lze v římsy koutku zřít;
a v nízkých oknech na východ
dlí posud slunce jas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Hle, tentýž plůtek zahradní,
v něm jasmín, šeřík, bez,
i stará z klestí besídka
a kolem zimolez;
vše stejno, stejno jako dřív,
mé mysli na úžas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
I spěchám sadem domku blíž
a kráčím přes práh čil,
jej ondy v jaru zlatých dob
jsem v posled překročil;
lesk zlatý stop mých rodičův
zde posud neuhas’ –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Je tatáž posud záprseň
i tatáž dvojí síň,
vždy milé světlo ve velké
a v malé milý stín;
zde vše, i dubový ten stůl,
jenž všecky hostil nás –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Ó Bože, Bože! Jak mi je?
My stolu kolemkol,
zde otec s matkou, s bratrem brat
i sestra, dítě v pol;
„Ty’s to? Buď Pán Bůh pochválen!“
vstříc milý zvučí hlas –
však minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A s vláhou v oku zírám kol
já vyhoštěný druh –
vše, všecko rozprchlo se juž
a kam? To ví sám Bůh;
dům týž je, ale snivý duch
mi praví na dotaz,
že minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
V tom náhle z kouta úkrytu
kmet sivý jde mi vstříc
a zachmuřený obličej
v dlaň tiskne víc a víc.
„Kdo jsi?“ se táži... Vyrůstá.
„Jsem strážcem zde,“ dí v ráz,
„nic neměním, jen člověka –
tys člověk a já – Čas!“