Domovina.
Ach, máti, matičko,
domovino rodná,
jak jsi byla dobrá,
jak jsi byla hodná!
Snášela’s mi kvítí,
za jižního vánku
a za noci hvězdy
do klidného spánku;
spěchám k tobě v snění,
za zimy i léta,
i kdybysi byla
třeba konec světa;
vráskovitou rukou
na prsa tě vinu
a svou hlavu těžkou
ukrývám ti v klínu.
Ach, táto, tatíčku,
zadumaný lese,
na tebe-li myslím,
srdce mi se třese,
47
mocí v žebra tluče,
touží vylítnouti
do hebkého mechu,
do bujného proutí;
bájí na tisíce
z jara jsi mi zpíval,
zelenou svou hlavou
v ústrety mi kýval,
ba i při jeseni,
když jsme byli spolu,
zlaté k hraní lístky
házel jsi mi dolů.
Ach, sestro, sestřičko,
studánko vždy čistá,
k tobě ustavičně
myšlení se chystá;
bílá křídla čechrá,
na polet se dává,
pod rozkvetlým keřem
blíž ti zasedává;
čilost s veselostí
nabírá si v dlaně,
aby ovlažilo
zvadlé rty i skráně,
a barvami duhy,
co v tvém zdroji leží,
k zpátečnímu letu
ručí peruť svěží.
48
Ach, bratře, bratříčku,
skalní proude malý,
jak se k tobě často
nohy cestou daly,
po kamení vlhkém
nahoru i dolů
v jásotu a zpěvu
spěchali jsme spolu;
bránils-li mi v chůzi,
bránil já ti v toku,
bys mi rybky nosil
pod mlýn na zátoku,
nohou jsem tě stavil,
a ty jsi se zlobil –
ach, jak rád bych s tebou,
bratře můj, zas pobyl.
A vy, zvony zlaté,
kam jste zvučnost daly?
společně jsme ondy
písně zpívávaly;
vaše melodie
lítly za mnou v hory,
kde jsem skryt slýchával
drozdů rozhovory;
mlčíte? ó zvony,
kde že srdce máte?
kdy pak mne zas jednou
domů zavoláte?
49
Teskno bez vás, smutno,
rád bych prosnil chvíli,
v drahém rodném kraji
u vás, moji milí!
50