DIAGORAS.
Se syny, ducha svého vyučenci –
ač na pleci už šedesát měl let, –
by s nimi navrátil se k slavověnci,
k hrám Olympským spěl Diagoras kmet.
Hry počaly; hruď závodců se dmula
a orlí oči nítil slunný jas,
leč v běhu padla závodících půla
a v metu diskem druhá půle zas!
Lid jásá; syni Korintského kmeta
jsou vítězi; měj každý věnce skvost;
jeť jízdou, šermem, skokem každá četa
od bratrů přemožena; budiž dost!
21
A junům věnce vítězů jsou dány
a s druhem druh je otci předveden:
„Ty se syny jsi v zlatou knihu vpsaný,
ó, šťastný veď vás v Olympii den!“
A otec vroucně objímá své děti;
ti v přeblaženém hnutí hledí naň
a vzhůru vznášejí svých laurů sněti
a věnčí otce prosivělou skráň.
„Tvé věnce jsou, náš učiteli drahý,
tvé věnce jsou, nechť soudce nám je dal,
z tvé duše vzešly všecky naše snahy,
jen tebou syn tvůj vítězem se stal!
Co získali jsme, tvým je, otče, darem,
z vás starců všech my těžili jsme v čas
a proniknuta nadšenosti žárem
krev předchůdců v nás kypí zas a zas!
Nic bez tebe by nebylo se stalo;
nic bez tebe! Kdo vítězit by moh’?
Tebou se probudilo, co v nás spalo,
až v statné muže vzrostl s hochem hoch.“
22
A na ramena Diagora zvedli
a všechen národ v radostný vzplál hlas,
když s otcem skrze moře lidu bředli
a Dia vzýval kmet Diagoras:
„Ó velký, silný, živý po staletí!
Jak neskonale bláh a šťasten jsem,
že Řecka hodných vychoval jsem dětí;
v té radosti mě do podsvětí vem!“
Když starce s ramen jarých synů sňali,
byl mrtev; čelo zdobil štěstí svit
a syni věnce do hrobu mu dali
a bohům slávu prozpěvoval lid.
Náš čas je jinaký, duch lidský krní,
což může učeň dnes svým mistrům dát
než úšklebkův a zdobné zášti trní –
toť dnešních velduchů je majestát!
23