DIAGORAS.

DIAGORAS.
Se syny, ducha svého vyučenci – ač na pleci už šedesát měl let, – by s nimi navrátil se k slavověnci, k hrám Olympským spěl Diagoras kmet. Hry počaly; hruď závodců se dmula a orlí oči nítil slunný jas, leč v běhu padla závodících půla a v metu diskem druhá půle zas! Lid jásá; syni Korintského kmeta jsou vítězi; měj každý věnce skvost; jeť jízdou, šermem, skokem každá četa od bratrů přemožena; budiž dost! 21 A junům věnce vítězů jsou dány a s druhem druh je otci předveden: „Ty se syny jsi v zlatou knihu vpsaný, ó, šťastný veď vás v Olympii den!“ A otec vroucně objímá své děti; ti v přeblaženém hnutí hledí naň a vzhůru vznášejí svých laurů sněti a věnčí otce prosivělou skráň. „Tvé věnce jsou, náš učiteli drahý, tvé věnce jsou, nechť soudce nám je dal, z tvé duše vzešly všecky naše snahy, jen tebou syn tvůj vítězem se stal! Co získali jsme, tvým je, otče, darem, z vás starců všech my těžili jsme v čas a proniknuta nadšenosti žárem krev předchůdců v nás kypí zas a zas! Nic bez tebe by nebylo se stalo; nic bez tebe! Kdo vítězit by moh’? Tebou se probudilo, co v nás spalo, až v statné muže vzrostl s hochem hoch.“ 22 A na ramena Diagora zvedli a všechen národ v radostný vzplál hlas, když s otcem skrze moře lidu bředli a Dia vzýval kmet Diagoras: „Ó velký, silný, živý po staletí! Jak neskonale bláh a šťasten jsem, že Řecka hodných vychoval jsem dětí; v té radosti mě do podsvětí vem!“ Když starce s ramen jarých synů sňali, byl mrtev; čelo zdobil štěstí svit a syni věnce do hrobu mu dali a bohům slávu prozpěvoval lid. Náš čas je jinaký, duch lidský krní, což může učeň dnes svým mistrům dát než úšklebkův a zdobné zášti trní – toť dnešních velduchů je majestát! 23