CHATRČ POD HORAMI.
Jan Horal přišel z vojny domů
a silen byl jak skalní dub,
až z města pán, jenž lesy skoupil,
na stálý vzal jej dřevorub.
Pod skalou zbudoval si chatu,
za družku milou ženu vzal
a pro ni, pro malou též dcerku
za zimy pilně pracoval.
Nic nedbal namáhavé práce,
vždy záhy vyšel v chladný den
a navracel se po západu,
ač ztrmácen, přec spokojen!
110
Tu s ženou těšil se a s dcerkou
a záhy ráno vyšel zas;
tak ubíhali dnové zimy,
až přišel nový jara čas.
Tu na políčku vedle chaty
osíval skrovný žita lán,
tak měl svůj chléb a jeho píli
vždy milostivě žehnal Pán.
Kdys, byl as týden před VánociVánoci,
byl v malé chatě čilý ruch,
už v klíně mateři a otci
dal kvésti dcerce milý Bůh.
A štastni byli v domku oba
a pracovali v čilý chvat
a těšili sese, až jim dcerka
při práci bude pomáhat.
Tu řekl muž kdys záhy z rána:
„Dnes váhám jaks, jsem rozrušen;
je větrno dnes tuze venku
a mrzí mne, že musím ven!
111
Dub dotnout musím naseknutý,
pak dost; jsou stráně samý led,
leč dříve do města si zajdu,
bych Lidce něco na dar shléd’.
Už přichází nám do rozumu
a nevím vhodný pro ni tret;
jest bystrá dost a prozíravá,
ač posud méně šesti let.
Je hodná! Panenku si přála,
tož na ni věnuji ten den,
vždyť za pět nocí Štědrý večer
sníh nasype nám do oken!...“
A vyšel záhy v chumelici,
zlá venku vztekala se bouř;
z boubínských lesů hvízdalo to
a doly halil horský kouř. –
Ten den se domů nenavrátil,
to bylo ženě na podiv.
„Kdož,“ děla, „vydal by se v cestu,
kdo chce být ještě zdráv a živ!
112
Vždyť ráno se nám zase vrátí,
až přejde bouře divý vztek
a přinese včas k živobytí
svůj trpký, těžký zárobek!
Dnes přenocuje asi v srubusrubu,
je na noc dosti opatřen, –
nuž, modleme se za tatínka,
by zdráv se vrátil druhý den!“ –
Leč nepřišel zas ani z rána,
tu ženu s dcerkou pojal strach:
„Kde zůstal asi, rozhlédnu se,
zda v městě je, či na horách?“
A vyšla s dcerkou, nenašly ho,
jen ženě řekl jeho druh:
„Ach, hrozná nehoda jej stihla,
dub zabil jej, vás potěš Bůh!
Hrob pod skalou jsme zrobili mu
a v skále vytesali kříž,
už neste tiše, milá ženo,
co nelze, jinak změnit již!
113
Zde panenku jsme při něm našli,
dar pro dcerušku jeho snad,
ta v náprsní mu vázla kapse,
když kladou zabit na zem pad’...“
Tu v nářek dala se i dítě,
jež těšila: „Jdi, Lidko, spat
a utiš se, mé dítě zlaté,
zítra jej půjdu vyhledat.
Ty počkej u souseda v chatě!“ –
A vyšla do hor samý pláč:
„Ó, všemohoucí, věčný Bože,
nám, Pane, milostiv být rač!
Co počnem tady o samotě?
jak krutý osud na mne pad’,
zda uživím to milé dítě,
zda obě nezmaří nás hlad? –
Však když se dlouho nevracela,
i dcerka vyšla v starý les
a hbitou nožkou plání, houští,
dál do hvozdu ji pochvat nes’.
114
A bloudila, až zabloudila –
Jak pomýšleti na návrat?
Hlad trápil ji a tma ji kryla
a tělo prolamoval chlad – –
Tu ženin pláč se zdvojnásobil,
snad přijde ze vsi dítě zpět,
ó, Bože, proč jsi nám to zrobil?
ó, jaký hrozný příhod slet.
Když dítě též se nevrátilo,
tu vyšla za ním; strach ji hnal,
však nenašla je ve vsi nikde
a výděs přeubohou jal:
„Mám obě ztratit milé duše?
Kde jste, snad spolu v bezpečí,
ach, kdo ty hrozné rány srdce
zde umírní a vyléčí?“
Už dítě hledala den druhý,
až zkonejšil ji v polích lid,
že předvčírem dceř uplakanou,uplakanou
blíž boubínského lesa zhlíd’.
115
V ráz do lesů se cestou dala
a pronikla v ně blíž i v dál
a volala a naříkala,
však nikdo se jí neozval.
Šum bystřin ženu jenom strašil
a hvízdáním ji klamal drozd,
však o dítěti ani slechu,
ač prochodila všechen hvozd.
Den třetí teprv našla dítě,
ó, jaký překrutý to zjev,
u skály dlelo všecko zkřehlé,
jen k hlavě hnala se mu krev.
V horečce blouznilo. „Ach běda,
ký, dítě, do hor hnal tě chvat?“
Jen na matku se pousmálo:
„Šla tatínka jsem vyhledat!
A nemohla jsem dlouho nalézt,
už na nožky mi padla tíž,
a umdlelá jsem na mech padla,
zde pod skalou, je na ní kříž!
116
Chlad prolamoval slabé tělo
a stále větší byl ten chlad,
v mech ledný jsem se zahrabala,
leč pod mechem mne svíral hlad.
Pak hlavička se rozbolela
a nožky nechtěly mně jít,
tu u skály jsem usmyslila
si aspoň chvilku odpočít.
A spát jsem chtěla, ale běda,
mou hlavu divný trápil pal,
ni rukou nemohla jsem vládnout’,
až milý, krásný zjev mne jal.
Můj tatíček sem přišel z houští
a pravil: „Už jsem přešel les,
hned zanesu tě k matce domů,
jak vzdychat přestane ten les.
Ty hledalas mne namáhavě,
nuž, tady jsem vší práce prost,
a teď tě vezmu do náruče
a utrpení bude dost!“
117
A těšil mne a hubičkoval
a milostně se na mne smál
a z kapsy šedé kamizoly
dar, panenku mně ukázal.
„Ta bude tvá,“ mi pravil mile,
„jen, Liduško, se upokoj –
v tom zase hučelo mi v hlavě
jak podrážděný vosů roj.
Roj ztich, pak otec přišel znova
a hlouběj do mechu mne skryl:
„Už ztiš se,“ pravil, „Lidko zlatá,
vždyť k tobě jsem se navrátil.
Za chvilku zanesu tě domů
tam k mamince, má zlatá, věz,
jen co se ztiší v bouřné noci
ten nehostinný zimní les!“
Šel, – před malou tu seděl chvílí,
leč řekl mi, že přijde zas –
tam, pohlédněte, už se vrací
a pospíchá, by zlíbal nás!“
118
„Nic nevidím, mé dítě zlaté!“
„Že nevidíš, jen pohleď tam,
jak pospíchá a usmívá se,
teď skoro běží přímo k nám.
Tam, tam viz, blíží se a spěchá,
tam, tam, kde je ten černý tis,
jen skok má ještě, – u nás bude,
a veselejší víc než kdys.“
A více dítě zrudlo v tváři
a vyjeveně hledí v les,
zrak zatopen jest divnou září
a předivných slov mluví směs.
„Pojď, vstříc mu půjdem, vem mne v lokty
a pospíchej, ať jsme tam hned –“
a náhle hlavička jí klesá
a rudý obličej jí zbled’.
Tak mluví, blouzní, choré dítě.
„Nu, hleďte, zase blíže stoup’,
hle, tu je, – přece jsem jej našla!...“
a vzdechla, oči majíc v sloup.
119
Když matka v náruč vzala dítě,
na hrudi skonalo jí hned,
strach do lesa ji vehnal mocí
a s hrůzou děs ji z lesa ved’.
V den Štědrý v rakev dítě dali,
máť byla chorá, lékař děl,
že kdyby vyšla doprovodem,
za sebevraždu by to měl.
Šla přece, však když uslyšela
lkát umíráčku hlásný zvon,
zle úpěla: „Ach, kdyby také
radš zvonil v mého žití skon!“
Když do rakvičky dcerku kladla,
dar tatíčkův jí dala v klín,
a když ji nesli z rána k hrobu,
byl sluncem zalit horský týn.
Snad otec vyprosil to v nebi,
by aspoň v pohřbu smutný čas
tu jeho Lidku doprovázel
otecké lásky zlatý jas!
120
Máť vrátila se; zvolna chřadla,
lid horský málo o ni dbal,
až za políčka kus a chatu
v obecní ochranu ji vzal. –
A v konec zimy na hřbitově
ji starý vesský hrobník zhlíd’,
hrob Lidčin objímala ztuhlá,
leč v obličeji smavý klid.
121