ŽITO KOUZELNÍK.
Pověst.
Král Václav na Žebráku víno pije,
je zamračen, hněv na srdci mu ryje
a jako had se v temném oku smýká,
i dává volat Žita, kouzelníka.
„Můj milý Žito, buší mně to v čele,
že s mnichy lid můj škádlí se a mele,
že arcibiskup s družinou svých kněží
mně vzdoruje a urputně se ježí.
Jsem roztrpčen; tož seber vše své vlohy,
chci veselit se, král tvůj přeubohý,
jejž dráždí k hněvu pyšný měšťan smělý,
i mistři němečtí, jimž papež velí.
46
Vždyť víš, že Husův s mistry spor mne hněte,
čím více papež do něho se plete,
a nutí Němce podloudnými slovy,
by na odpor mně byli, císařovi.
A proto oni všemu protiví se,
co rozkáži, i jed mi dali v míse,
jejž odvrh jsem, tož když jsem zajel k Rýnu,
v lahodné číše podali jej vínu.
Jen žvast a klepy do Prahy mi nosí
a nad vším českým ohrnují nosy;
dám-li, co chtí, hned žádají mít více,
a nedám-li, vztek plamení jim líce!
Dnes praveno mi, záhy po svítání,
že s Čechy sejdou prý se na hádání;
přijdou prý mistři rozliční i žáci
na říznou odpustkovou disputaci.
Ty prodává nám svatý otec z Říma
a Páce s nimi posílá a Tiema,
leč naši mistři proti tomu káží,
a meče řečí svých jim v bully váží.
47
Nač platit má Čech svátost drahou mincí?
Jeť v Karolinu už jak ve zvěřinci,
i ze studentů dvě jsou sporné strany
a v řevu jich i král je ve psí daný.
Nuž, půjdem tam; tys mnoha věcí znalý,
tož mého veselí buď kouzly dbalý
a učiň s všemi v hněvivém tom davu
žert jakýs mně i hostům pro zábavu.
Vem sukni ozdobnou, meč připni k boku,
však nesmál jsem se dobrého půl roku,
tož na hádání v Karolin chci jíti
a poznat, co všecko se bude díti.
Tam disputovat budou strany obě,
jak nečinily ondy v žádné době,
chci vědět komu víc se bude dařit
a jak se poražení budou tvářit.
Chci zřít, jak slovem vládne náš Jan z Husi,
jemuž se Řehořovy bully hnusí;
jak Štěpán z Pálče chválí je a brání
a papežovi za úplatek straní.
48
Až uvidíš, jak bude se tam díti,
ty tváře mistrů hleď mi zachytiti,
jak ten se usmívá a onen peří
a oba podobni jsou divé zvěři!“
I vešli v síň. Tam mistrů hojnost byla
a studentů a posluchačů síla,
a byli mistři němečtí i čeští;
když jeden mluví, čtyři mu v to vřeští.
A byli husité a katolíci,
ti s vousy dlouhými, ti hladkých lící,
byli studenti zde švarní, rážní,
a byli hejskové zde lehkovážní.
Byl z Němců Páleč tu a Ondřej z Brodu
a Michal Causis, tučný z častých hodů,
a z Čechů byl zde Hus, všem mistr drahý,
a rektor Zděněk s Jeronýmem z Prahy.
A byli v Karolina velké síni
též páni, měštané a mnozí jiní;
z těch každý něco čeká, každý ví to,
že pro krále cos vykouzlí dnes Žito.
49
A mistři v rok se ponořili brzy,
z nich nejvíc křičel Causis, lotřík drzýdrzý,
jenž Řehořovy vychvaloval bully
a zastával, co Němci zrádně kuli.
Vždy klidně odpovídal mistr z Husi
a všecky všudy vyvrátil mu kusy;
vše marna byla římských kněží práce,
zle pro ně končila se disputace.
Když mistři ještě proti sobě stáli,
tu Žito děl: „Nuž pohleď, pane králi,
čím se mi mistři jevili své zlobě,
v to jsem je začaroval v sporu době.“
Na mistry Václav zadíval se bděle,
hle ten je vůl, ten osel, onen tele,
a Pálče zří král s tváří v plném jase,
jak v zrzavé je začarován prase.
Slyš, k jaké řeči namáhá se dlouze,
leč nemluví, jen koktá, rochá pouze,
a vedle něho, jak by šlapal vodu,
výš oslí hlavu zvedá Ondřej z Brodu.
50
Ten iaká a týčí uši holé,
jak v bodlákové pohlížel by pole;
tu Václav, když vše zhlédl, jak se děje,
mne ruce si a vesele se směje.
Viz, jinde zuby cení kozí hlava,
to podoba ze Znojma Stanislava,
a jeho bratr Petr roven feně
a Hildessen s ním včarován je v štěně.
A zajíci se stala pánů půle,
vše Žito zrobil z Václavovy vůle,
a Heřman s Matoušem, dva hnědí mniši,
jsou proměněni na německé myši.
I lišky byly v straně té a kočky
a černí krtci s malounkými očky,
i králíků i morčat bylo mnoho
a vše se kousalo, až strach šel z toho.
Slyš, prase hrochtá, valach mírně řehce
a bučí vůl, vlk lstivý výti nechce
a kňučí jen a lišku k sobě láká,
až osel Němcům v rozchod zaiáká.
51
Též v druhé straně změněni jsou krutě:
Jeroným v sokola, Hus do labutě,
ve slípky studenti s hřebeny místo kštice
a v krocana Jan, mistr z Jesenice.
Ten hudruje na bull těch haraburdí
a na odpůrce Husovy se durdí,
je vidět, že pln krve je i žluče,
an ustavičně křídly o zem tluče.
Svým rozkřídlením sokolík se chlubí
a klekce: rozdurděn je na holuby,
že zobákem jen s ňader peří rují
a do pozadí chabě ustupují.
A s druhem druh se haní, škádlí, sváří,
i směje se z těch znetvořených tváří,
ač vlastní změny netuší a nedbá
a neví, je-li pravda to a kletba.
Král potěšen je z klamu, lid se směje,
jak z vůle Žitovy se švarně děje;
jak prase lítí se, jak labuť zpívá
a sokol s potěšením hlavou kývá.
52
V tom do popředí Valdštejn Voksa kráčí
a volá: „Ven s bullami!“ tvář se mračí,
„snad do svých podob vrátí se směs popů,
až předmět hádky shoří u příkopu!“
Tam sotva bully v plamenech se vzňaly,
přerůzné potvory z nich vylétaly:
tlum čertů černých, hnědých v divém víru
a supů, hadů, ropuch směs a štírů.
I stáli všichni v hrůze toho zření,
kdo s Voksou bully kladli na shoření,
než sotva strávily je ohně zloby,
vše Žito vkouzlil prvé do podoby.
Jen tu a tam i přes královy výtky,
některým Žito nechal různé zbytky,
ten prasečí měl zrak, ten oslí uši,
a Hus podržel labutí svou duši...
Král smál se vesele a řekl: „Tedy,
to nejlepší sis nechal naposledy,
leč, což ten zápach? sotva nést lze věru!“
„Ten pošlem na památku do klášterů!“
53
Učiň, jak chceš, jen když se vydařilo,
kéž kouzlo tvé jen trvalé by bylo,
pak myslím: byl by v Čechách pokoj věčný,
a zkusíš-li to, Žito, budu vděčný!“
„To, pane, nedovedu, věru škoda,
to činit můž’ jen síla bohorodá,
ač bojím se, Bůh konat-li kdy ráčí,
že Němce přeměnit už nepostačí.
Ti křičet budou vždy, jak nyní křičí,
a Češi se svou krví holubičí
zalezou někam v málomocném chvění –
těm, myslím, také pomoci už není!
Těm, myslím, nikdo tak hned nepomůže;
spíš pěstit budou písničky a růže
a zlaté klasy snášet králi ptáků
za sem tam nestrávená zrnka máku!"
54