DESCARTES.

DESCARTES.
Na Bílé Hoře běsný hon, v Buquoje valonském pluku, bojuje Descartes de Perron při polnic divokém zvuku! Svedený Francouz filosof, orly má v hlavě, v srdci kov – a pouze hlína je hnědá? Nemáliž slávy ducha dost? Proč že jí božských uměn host v rubání nešťastných hledá? Francie velký, slavný muž, zdaliž se mozek mu zhatil? lancknechtů nabrousil si nůž, by právo do hrobu klátil; jasně-li zářil jeho duch, u nás má přec jen černý dluh, 61 jaký hned smazat se nedá; zjevilť se v Čechách jako kat, zločincům přišel pomáhat, v postrach nám tvář jeho snědá. Velký byl ducha jeho vzlet, žel, srdce nemělo citu, za málo zničila jej let lest úskočných Jezovitů, v sektařství jejich rost’ v La Fléche, co přines’ v život, byla lež, v pravdě s ním byla jen věda; však kdo jde s lotry k právu hluch? nepřítel lidu, dobrodruh – bez lásky moudrost je šeda. Velký byl duch, leč srdcem tuh, orlem zvlet’, ale jak vosa s hejny šel jedovatých much, msty když nás sekala kosa; jaký as divný jal ho sen, když slyšel porubaných sten, jenž ňadrům úkoje nedá. Z krve těch padlých volal Bůh; „právo jde bít jen dobrodruh, u stolu vrahů jenž sedá.“ 62 Divně se přišel ducha lev rozloučit s hejny mrtvých ptáků těm, kdo dřív vylili svou krev na planině u Kresčáku; tam zbil mu škůdce český král, zde na nás Descartes s vrahy stál, mlha až vlast skryla šedá; zapadla v krvi česká říš, na srdce dán jí těžký kříž, pod křížem volnost spí bledá. Descarte, dávno splákl čas slzami krev Bílé Hory, nepřátel zášť však zas a zas na vlast štve krkavců sbory; množí se, rostou jako mrak, bráníš jim, ohněm plá tvůj zrak; lítost spát nedá, ó běda; s naší tvé splývá krve ron, duch tvůjtvůj, Descarte de Perron, ztýraným zhynout snad nedá! 63