JEHOVŮV SLIB.

JEHOVŮV SLIB. Biblická zvěst.
Let čtyři sta juž židův lid lkal při stavění pyramid, leč proti dravých útrap moci Bůh nepřicházel ku pomoci. Ať hynul, strádal, vad’ a bled’, On z otroctví ho nevyved’, jen děl: Až vrah se zjitří v zlobě, pak proroka Vám vzbudím v hrobě. Ten jak mnou rozkaz bude dán, se vrátí s Vámi v Kanaán, sám země té však neuvidí a nikdo z reptajících lidí. Však bděte, nedalek je čas, že milostiv Vám budu zas; než země třikrát změní líce, dám známku vám, blíž u měsíce. 5 Tam v žasnoucí všech lidí tvář nad sluncem rudší tryskne zář a z ní vám vzejde hvězda nová, to duše bude prorokova. Ten čtyřicet jak dojde let, v zem otců povede vás zpět, přes moře vod i písku moře a Vaše ukončí se hoře. I věřil národ, co děl Pán, a potěšen ať štván a rván, dál pyramidy stavěl v stonu, ty věčné hroby faraonů. Při největší, v zlých rádců svod, mře kmene Levi kněžský rod a nejhlouběj – zrak mdlý, páž klesá – rek mladý Amram v skálu tesá. Leč ruce jeho na rozsah, zpod obou pěstí řetěz stáh’, by silné rámě pouty jato jen perlík mohlo vznést a dláto. 6 Pot řinul se mu s čela v prach, líc snědou barvil vzdoru nach, ret chvěl se neukrotnou žízní, a duše jeho rabskou trýzní. Den parný dospěl právě v půl, dráb strážný třikrát zvedl hůl a třikrát bil jí do zdi hrobu, že odpočít lze malou dobu. Té chvíle tlum židovských žen, zdroj svěží z nilských cisteren těm podával a chleby přesné, kdo koby budovali těsné. Šla od Nilu jich pestrá směs; na šedý balvan Amran kles’ a jeho zrak jak slunce v jasu zřel v duchu strýně svojí krásu. A krásnější vždy byla víc, již ženou dal mu Semej strýc, leč posud nepustil ji k muži. „Ne dřív,“ mu děl, „až v čase růží.“ 7 „Je růží čas, kde’s Jehabed!“ děl Amram a zrak k nebi zved’, „mru, hynu, v marné čekám tuše, což nejsou svými naše duše? Proč otec na vzdory mým rtům v svůj posud nepustil mne dům a nepřeje, by pro strast velkou mně družnou bylas těšitelkou? Kdy přijdeš k potěše v můj stan v hrob faraonů, kam jsem vhnán? – –“ a v dálku zřel a hle, touž dobu zjev bílý vešel v úkryt hrobu. Jak lotus byl ten bílý zjev – v hruď Amramovu šlehla krev, jak v plamen šlehá výheň žhavá, a Amram u výkřiku vstává. Tak právě ženu v duchu zřel a v touze náruč otevřel, tak vzrostla síla v něm v tu chvíli, že řetězy se rozskočily. 8 „Ach přišlas,“ děl, „Pán sám tě veď, má.ženo – panno – Jehabed, má v lásce zasnoubená strýně, o pojď a spočiň na mém klíně!“ A chvějným Jehabed dí rtem: „Já otci z domu prchla jsem, dél nemohlo mé srdce nésti, bych ženou byla jen dle zvěsti. Noc mnohou zlý mě stihal sen, ret chvěl se, zrak byl operlen, a v krvi kvetly denně nové vždy bujněj’ růže purpurové. To byl ten slunný růží čas, nač jiného mi čekat as? Sem k tobě blíž mě touha hnala, bych růže ty v dar tobě dala. Co dále bude, málo dbám, vždyť vím, že můj jsi, že tě mám; jsem šťastna přes otcovu zlobu, vždyť s tebou jsem a tvá, nechť v hrobu.“ 9 A Amram poklad dražší všech jal v náruč, přivil na ňadrech a líbal čelo, ústa, líce a proudný ručej vraní kštice. A líbal hedbávný lesk brv: „Jsi mou, jsme sami ponejprv, leč nežli okamžik se ztratí, stráž dozorčí se v kobku vrátí. Pak špičák vezmu zas a rýč... Pryč pokrm s nápojem, ó pryč, má bytost všecka v tvé se ztrácíztrácí, z tvé lásky sílu chci k své práci.“ A zas ji silnou paží jal a k srdci tisk’ a celovalceloval, až na strast života i žely u vzplání krve zapomněli. Vrch štěstí urvali si v plen: byl život to, či byl to sen? jak svěže rozkvetlá dvě těla se v štěstí k sobě přivíjela. – 10 V tom povel k práci rabům všem dal strážce hole úderem, a z kobek mužů vyplašeny zpět domů pospíchaly ženy. A vyšla také Jehabed, tvář zářila jí, hořel hled, a stkvěla se v své krásy pylu jak lotos – rozvitý květ Nilu. A byla vnadnější všech děv, rty rděly se jak žhavá krev a v kyčlích ztepilého těla,těla jak štíhlá lilie se chvěla. – Když Amram večer z práce šel, zář divnou v nebi uviděl, až rukou zastřít musil líce – zřel novou hvězdu u měsíce. Ven israelský spěchal lid a na tvář pad’, když hvězdu zhlíd’; té chvíle z otroka v zlé době jest Mojžíš počat v králův hrobě. 11