Z HORSKÉ VESNICE.

Z HORSKÉ VESNICE.
U nás bylo v české straně východu, kde Krouna, kde na cestu nikdo nejde bez ovčího rouna; nikdo nejde bez kožichu v plátěném jen hávu, vydá-li se k Žďárským horám druhdy na Moravu. Je to Sibiř, lid jak říká, lidé tu však dobří, všude v polích švarné ženy; muži, praví obři, kácí lesy, a když druhdy klidnější jsou doby, robí různé dětské hračky – na trh do zásoby. – 131 Mají tvrdé české hlavy, helvetské jsou víry, svéhlaví jsou, málomluvní, ale hodní z míry, oteckých se drží mravů i svých předsevzetí, jak chováni byli sami, chovají též děti. Klonilo se rychle k jaru po třeskuté slotě. Plno práce měl kde který domkář na samotě: plno práce, hraček plno vyrobit měl ruče, ve dne v noci obřeznice hlavou v skladí tluče. Mimo cestu blíže lesa srubný domek leží, v malá okna vítr buší, na došky se sněží. V domku otec ustaraný, pot mu teče s lící, připravuje různé hračky na své obřeznici. 132 Žena jeho blíže krbu stejně s mužem robí, hračky právě vyrobené pestře barvou zdobí, syn bedlivě přebíraje do truhlice skládá, a podává otci dříví, jak ho k práci žádá. Pěkné hračky věru robí, jak dřív otec starý: ženy, muže, koně, krávy, švarné kyrysary, veveřici s dlouhým chvostem as půl lokte v délce, jež v obratných rukou dětí robí kotrmelce. Inu, všecko všudy robí, zatlouká a lepne, jenom jedlové když dříví s dostatek je štěpné, tu polena vybrat třeba pěkná ze zásoby a že otec dbá radš díla, statný synek robí. 133 Vybírá a nosí zase otci na vybranou a ta, jež se nejlíp hodí, klade zase stranou, ale synek často tuze nečiní vždy švarně, chodí polen na výměnu, ale chodí marně. Devětkráte s polenem se do světničky vrací, ale žádné není dosti hodící se k práci, mokré je a ne dost štěpné, třeba vybrat, lépe, syn se vrací, ale srdce do žeber už tepe! Zas se vrátil po desáté za nedlouhé doby, mrzut je, leč pilný otec ještě víc se zlobí; dřevo zas mu k nohám hází: „Pro nové jdi znova!“ mrzut otec syna nutí, příkrá mluví slova. 134 Hněviv z dveří kráčí synek: „Těžko vyjít s vámi, když i to vám vhodno není, tak si jděte sami!“ K dveřím míří; otci v hněvu žár v tvář starou sletá a za synem odmlouvavým v ráz polenem metá. Dopadlo, když podurděný syn byl právě z dveří, ale nešel pro poleno, skokem v pole měří, měří v pole, stranou k Hlinsku v dálavě se ztrácí, na nádraží vyhledává nádenickou práci. Dostal ji, je píle sama, chvíle nepolení. Doma žal, proč nepřichází? Ve vsi nikde není; není ve vsi, není v městě ani v panském dvoře, otec má tvář samé vrásky, matku trápí hoře. 135 Hledali ho, ptali se naň, vyzvídali stopy, prohledali po okolí stohu slamné kopy, leč když se ho dopátrali po nějakém čase, vystoup’ z práce s párem zlatýchzlatých, přes hory byl zase. Zas hledali, nenašli ho, bůh ví, kam se poděl! Už se po dvacetkrát vůkol v květ kraj všechen oděl. Po dvacetkrát všecko jino, otce zhnětlo stáří, a mateři ustavičně slzy stály v tváři. Zapad, umřel. „Bůh nám odpusť, rač nás hříchu zbavit, po dvacáté vánoční hod budem sami slavit! Zase se nám v mysl vrátí vše, co srdce na dně, staří jsme! Což mladým v světě? zapomenou snadně!“ 136 Při soumraku s věže chrámku zvon zněl vůkol v chatky ohlašoval, že už přišli vánoční k nim svátky, Spasitel že narodil. se v prostém, chudém chlévu, k vykoupení všeho světa, lidem pro úlevu. Zvoní zvony; u hračkáře tesk a pláč se množí: „Smutně my vždy oslavujem Štědrý večer boží! smutněj vždy jej oslavujem v dřevařské své chyši!“ V tom na okno, jako z cínu oba klepot slyší. Zase klepot. „Kdo to asi zbloudil v horském sněhu? V síň ho pozvi, dobrá ženo, ať oddechne v běhu; ať jen vejde – buď nám hostem: povečeř zde zkrátka, ať jen vejde, otevřena poutníku jsou vrátka.“ 137 Vchází poutník v dlouhém plášti s vousem v snědém líci, bezvolně se krade, staví k staré obřeznici, dlouho starci v líce hledí, rozhlíží se všade a z pod pláště, poleno mu spěšně k nohám klade. „To-li bude dobré dřevo, rcete, otče drahý? zrak kmetův zří na cizince, poznal syna záhy. Hledí naň a zahovoří: „Nejlepší vzals v hvozdě, dobré, pěkné! Přicházíš však, synku, trochu pozdě!“ „Pozdě žel! žel mnohokráte! Přes zlých bouří ryky, do Krouny je nekonečná cesta z Ameriky!“ „Věříme ti, zlaté dítě, synu přeubohý!“ Oba synu tvář laskají, syn jim líbá nohy. 138 Bylo v chatě objímání, bylo plno štěstí, o svých cestách vypravoval syn porůzné zvěsti. Moc jsem viděl, prošel různé krajiny a města, nevíte, jak dlouhá od nás v Ameriku cesta. Ale delší neskonale cesta do úmoru, když se duše domů vrací. do rodného boru. Když se k srdci matky vrací, k otce šedé skráni, to je cesta nekonečná, cesta k nedočkání! 139 PRSTEN.*) „Kdo to tluče na okenko?“ „Já, otevři, má panenko! Prsten nesu, prsten zlatý: v hladkém kroužku granát jatý.“ „Škoda, hochu, srdce želá, krásnější jsem obdržela. Nesmím tebe; milý, znáti, nechce otec, nechce máti! Za vdovce mám jíti z chaty, vracím ti tvůj prsten zlatý!“ *) Tuto báseň pokládal sběratel písní národních pan Čeněk Holas za skládání národní, až jsem jej o jiném přesvědčil.
140 „Nepůjdu, jak dřív jsem chodil, když jsem tebe domů vodil. Domů vodil, doprovázel a v komůrku kytky házel!“ Podal ruku v rozloučenou: „Nebudeš už mojí ženou!“ Podal ruku, podal obě: „Cizí zase budem sobě! CizíCizí, ale svoji přece jak dva ptáci z jedné klece!“ Zavál vítr trním, hlohem, setmělo se. – „S pánem Bohem!“ Klobouk s líce stáhla ruka, zašel přes lesy i luka. – Ve vsi svatba hlučná byla, nevěsta si líčko kryla. V dlaně kladla bílé čelo, smutno jí a neveselo. 141 Bohatou se paní stala, ale lásky nepoznala. – Při okénku přízi předla, vzpomínala, vadla, bledla. Zahlédla se v hory, doly, sotva zhlídla – srdce bolí. Zahlédla se v háje, luka, sotva zhlídla – srdce puká. Zahlédla se v černé lesy, zavzdychala: „Kde jsi, kde jsi?“ Lítli kolem tři havrani: „Co tě trápí, mladá paní?“ Láska trápí ženu mladou, můžete-li býti radou? Hocha-li jste neviděli, když jste moře přeletěli?“ „Viděli jsme; v modré dáli, v černých očích slzy stály. 142 V černých očích zhaslo světlo, trápení mu ňadra hnětlo. Srdce tuhlo, líce bledlo, zoufalství mu k hlavám sedlo. V modré dáli zhynul v lese, každý z nás ti něco nese. Já klas trávy pěkný, hebký, co vyrostl z jeho lebky!“ – „A já kvítí, co se budí mladým jarem z jeho hrudi.“ – „A já prsten pěkný, zlatý: v hladkém kroužku granát jatý.“ – Promluvili, dary dali, krákorali, odlétali. Trávu vzala – k ústům dala, zavzdychala, zaplakala. Kvítek vzala – k srdci dala: „Ach, že jsem tě oklamala!“ 143 Prsten vzala, na prst dala – svatební si šaty vzala. Stokrát prsten zcelovala; snubní muži v lože dala – v modré dálce zanikala. Zahlédla se v hory doly, sotva shlídla – srdce bolí. Zahlédla se v háje, luka, – sotva shlídla – srdce puká. Zahlédla se v černé lesy, zavolala: „Kde jsi, kde jsi?“ Probloudila lesy křížem – je-li konec její tížem? Probloudila hvozd i mlází – po stu letech nepřichází! 144