Z DOB STÍHÁNÍ BRATRŮ NA CHRUDIMSKU.

Z DOB
STÍHÁNÍ BRATRŮ NA CHRUDIMSKU. V Šilinkově dubu.
Je krutá zima, mrzne, padá sníh, vždy víc a více je ho na polích a stále více všude: na sadech a pastvinách a cestách vůkol všech. A padat neustává, že až strach a nejvíc je ho v pustých končinách; leč tam, kde Žďárské hory plece šíří, jím šedé mraky všude nejvíc hýří. A k jejich zlobě nejvíc u Hesin, k nimž přiblížil se vzteklý pekel syn, jenž, řezník dříve, v panský šat se schoval, by na Chrudimsku bratry reformoval. 80 Ti v Dolský mlýn se jako ptáci slétli, by v lesa skrytu v bibli zbožně četli, kam těžce bylo naleznouti dráhu. Zde sílili se proti hrůzám vrahů. A starý mlynář vysílený, lysý, jenž mlád jsa, v Polsce se Žižkou byl kdysi, zde bratry své i se statečným synem rád božím chlebem pohostil a vínem. Přec zvěděli to nepřátelé mnozí a poradili drábu na Ochozi, by přepad’ Bratry, děti v matek klíně, již shromáždí se každodenně v mlýně. Tam k bibli druží se a víře Bratrů žijí, leč před slídiči bedlivě se kryjí, tož přepadnout je Michna chce té noci a pochytat svou ozbrojenou mocí. Chtěl ďáblův syn to učiniti v taji, leč také bratří dráby vyzvídají a podvečerem výstrahu dát chtíce, vzkaz shromážděným nesli do mlejnice: 81 „Pryč utecte hned na Moravu, bratří, než pohromadě zlosyn vrah vás spatří a krvavému uchystá nás kvasu; pryč, před půlnocí, neztrácejte času!“ Dál v Krounské lesy sněhem přes Hesiny snad zítra bude čas už zase jiný, dnes přes ty lesy, tužte slabé nohy, sic zhyneme i mlynář přeubohý.“ Tu testa mlynářova pkamžitě,okamžitě své do náručí uchopila dítě, dcerušku dvouletou a rychlým skokem v dál prchá bez rozluky za potokem: „Buďte tam s Bohem, pocel nelze dáti, včas dcerušku svou toužím zachovati, snad do rána, nechť s lednou slzou v líci v sluj horskou skryjeme se v Kamenici.“ S ní na vše strany rozprchli se druzi, jen dědeček, jenž nestačil už v chůzi, ve mlýně zůstal, vetchou, slabou stráží a k srdci bibli přivíjel si paží. 82 Sám, potichu se modlil při kahánku; tu rejthar slídný dojel k jeho stánku, a hněvně, hlučně na okénko buší: „Hned otevři, sic vydechneš svou duši!“ Kmet otevřel, tu v ráz ho žoldák lapí: „Kde jsou ty ženy kacířské, kde chlapi, jež hostíváš zde večerem i nocí? Všech do jednoho musíme se zmoci!“ „Už odešli!“ „Kam?“ „Nevím, sami stopy vizte, sníh zavál vše, jen mne zde lapili jste, ti ostatní šli lesy na vše strany, svůj domov vyhledati zbědovaný!“ Hned do okolí žoldáků šla četa – zle, koho stihne; po tom navždy veta; ten v levo šel a onen cestou jinou; dva náhodou šli cestou mlynářčinou. Té záhy poznala však smutná duše, že z dálky rejthar za ní sněhem kluše a za keř trní, v cestě vedle štěrku do sněhu spící pokládala dcerku. 83 K ní ulehla, by skryla naděj svou a umírnila zimu zuřivou, leč nenadalý překvapil je hlad a mráz víc obě svíral, letší z lad. A stále víc a více padal sníhsníh, v hor slujích divoký se vítr líh’, a funěl, kňučel, těkal tam i sem a na píď přikryl vše svým příkrovem. I pod příkrov se dotíravě dral a matku s dcerkou mořil, utýral, až spaly navždy v bílých sněhů sklípku, tvář na tvářce, leč teplých bez polibků. Kdož tušil by je tady pod sněhem, tak ztajeny jsou slídným drábům všem a ztajeny jsou všem, jež polní cesta sem vedla z vesnic do panského města. A žoldáci, když nenalezli lid, zpět vrátili se v mlýn a co kdo zhlíd’ vše sebral, zkrad, ať stařec naříká; krad po příkladu Michny řezníka. 84 A zabili i kmeta naposled, výš k nebi hleděl mroucí jeho hled – kam Bohu vznášel vděčně květ svých díků: „Vstříc přijď mi, Huse, svatý mučedníku!“ A žoldák k druhu děl: „Pojď, mráz zde tuhý, pojď, na mlýně už zpívá kohout rudý, aspoň se trochu při tom ohřejeme a po námaze cesty okřejeme. A stalo se, jak vlci z doupat táhli, šli s klením, kacířů že nedosáhli, a na polovku jistou potom vyšli, vždyť bratři byli v blízké Litomyšli. V kraj mlýnce lid zas jiný přišel z dáli, vzal les i lán, a včas, když sněhy tály, nad činy lotrů po vůkolí žasli, a ustrnutím chvěli se a třásli. Pod sněhem u cesty, blíž šípku keře, soucitná žena dítko zřela v šeře, maličká mrtvola to ztuhlá, siná, ubohá dceruška to mlynářčina. 85 Dvě mrtvoly hned tuhé v bílém šatě, pokryté čerstvým ledem vrchovatě; hle, matka na srdci má tílko dětské. Je skryli v bratrů půdě perálecké. – – 86