LICHTENŠTEJN.
Pověst.
Po chodbách hradu duní sluhů shon,
na vítské věži zvoní smrtný zvon,
od Bílé Hory letí havran hejna,
na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.
Všech svatých marně vzýval o pomoc,
tknut boží rukou skonal tuto noc,
už tělo jeho vychladlé a ztuhlé
v stříbrné leží vystaveno truhle.
Kol rakve září světel různá směs
a před ní klečí cizí černý kněz,
vše kloní se, kdo Čech však, mimo prchá
a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!
71
A hlasitě je mrtvý proklínán,
dost od něho už trpěl český lán,
an sirotky a hlad a bídu množil,
přec chvála Pánubohu, hnáty složil!
No, chvála Pánubohu, dožil už!
A na dvoře se množí havran druž
a vůdce jejich klektá: „Chaso lačná,
výš, rychle výš!“ a dravci letí v mračna.
A křikl zas: „Pryč bratří za mnou v dál,
už nechte jej, dost za živa nám přál,
jím v netušené vyrostli jsme davy,
teď nebude už sekat české hlavy!
Lid český divné věci ondy děl,
že místo srdce kámen v ňadrech měl,
já nevěřil, leč teď když v rakev skryl se,
rád pravdy úplné bych dopídil se!
Vždyť pravili, že jako skála byl,
když na soudu se ondy usadil,
a že když kat rebellům hlavy rubal,
nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.
72
Že nepohnul jím žen ni dětí žal
a že jen rukou kýv a velel: „Dál,
jen dál, ať na rychlo kat pokračuje;
dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!
Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas,
sta smrtí musím podepsati zas,
sta statků jest mi denně konfiskovat,
kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“
Leč nechme to, ať pravda je či lež,
památkou na mosteckou leťme věž,
jež nad vlnami vltavské ční vody,
kde mrtvý kdys nám královské dal hody!“
A vůdce vzlét a za ním družná směs
a na věž mostní celý mrak jich kleskles,
kde semo tamo slídě do zdí kloval,
až starý havran znova vypravoval:
„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod
měl nad pomysl vzácný, štědrý hod,
zde po dní mnoho od večera k ránu
hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů:
73
Bylť Šlik nám za úděl i Budovec,
ač někdy bránila nám z drátů klec,
přec vybrali jsme lační hodovníci
zrak k nebi hledící z jich siných lící!
Těch škoda chvil, čas odnes všecko v dál,“
a havran drápem hlavu poškrabal
a zobcem počechral si křídel peří:
„kdo neviděl, ten ani neuvěří!“
Lid mimojdoucí často plašil nás,
my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz
a přes jich proklínání, přes hluk drzý
jsme zůstali; my zvykli tomu brzy.
Dost bylo všeho, ale čas se zvrh,
Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh
a čeští predikanti hlavy sňali,
když právě mozku jsme se doklovali.
Vše vzali nám, co skytl mrtvý muž,
jenž hlavy pro nás pod katy dal nůž,
jak chtěli tomu páni z vůle Boží,
sám nevzal nic, jen veškero jich zboží!
74
Co po tom nám; jak divně čas se vlék,
nás k němu volá s láskou vroucí vděk,
vždyť vím, že ode dneška po staletí
sem na hod havran víckrát nezaletí!
Ó, škoda, přeškoda, že v rakev leh,
ač hořké byly hlavy Čechů těch;
jsouť sladší mnohem prý ta srdce živá,
na kterých hvězda s lesklou stuhou bývá.
A on měl obé, šlechetný ten pán,
teď i s tím srdcem bude pochován,
či nemoh’ nám je kýs Čech dáti darem?“
A havran zase škrabal hlavu spárem.
Ó, žel, ó, žel! Leč ondy dal nám chléb,
tož vděčně polítnem mu na pohřeb.
Hej, v hejna, ptáci, v hejna všecky davy
s ním průvodem se dáme do Moravy!
Až rakev na vůz dají záhy ke dnu,
já na příkrov jí jako symbol sednu,
vy združení pak bratří černobrcí,
v čas hleďte doklovat se sladších srdcí!
75
A když vůz z Hradčan na Karlův jel most,
slít s mostní věže všechen dravčí host
a lid děl zdiven: Bůh nám pro potěchu
provází ptáky katův kata Čechů.
76