VE MLÝNĚ.

VE MLÝNĚ.
Ve mlýně zrovna čaruje děd s huslemi a pivo; aj, vždyť se vdává dcera dnes; vše šťastno: všude zpěv a ples a veselo a živo. Jen mládek jaksi ochořel a smuten kloní hlavu; či probděl noc, či prosnil den, či vodu korálkovou jen měl v náhonu i splavu? Pan otec hledí na mládka a pohněván naň volá: Proč stále hlavu ukláníš, vše novo v mlýně je, přec víš, příval jej sotva zdolá! 151 Proč nezpíváš? Hej, neslyšíš? Což je tvá radost slepá? Proč na lících i čele stín? Či nerad máš, kdy stojí mlýn, nu, nasyp, spusť! – ať klepá! Mlýn klepe, mládek v síni zas, leč přece kloní zraky, tvář nevěstina jasný den, on chudák jí byl ošizen, – co život jest mu taký? – Vstal, připil nevěstě a šel... Kolkolem se to smálo, vše v sladkých tone rozkoších – leč mlýn jaks přepodivně vzdych’ – a kolo náhle stálo. Je po půl noci; najednou v síň prášek vbíhá s křikem: „Ó, pantáto, jak hrozný den, náš mládek leží rozdrcen pod novým palečníkem!“ 152