HROB U LESA.

HROB U LESA. Šumavská vzpomínka.
Na kraji lesa, vísky opodál, před osamělým hrobem sám jsem stál; na hrobě zbytek chvojného tlel věnce, hrob jakéhos prý byl to oběšence. Před léty přišel prý sem s lidu směsí, když po korovci mýtily se lesy a pilný byl a s nikým neměl sporu a pracoval vždy nejvíc do úmoru. Jen po domovu vždy mu srdce tesklo, a jeho oko vždy se divně lesklo, když v soumrak rosa zjevila se v květech a často vzdechl po ženě a dětech. 127 K nim toužil zpět, své mocně tlumil žaly a skrýval bedlivě svůj úspor malý, spal s ostatními v prostém lesním srubu a haléře své skrýval v dutém dubu. Však šelma soudruh v počínání kletém jej vyčíhal a vzal, co dát chtěl dětem, zas neměl nic, a tím, co dříve schoval, kořalkou zloděj druhy vyčastoval. Sám přihnul sobě z lupu bez potupy, leč v duši své zlé probudil tím duchy, byl plný lítosti a plný sporu – až oběsil se zmaten na javoru. Což měl svým dětem přinést život nahý? – Kam s mrtvolou? kam? „Mezi samovrahy,“ děl ze vsi kněz, „jakž jinak můž’ se státi, já nesmím na hřbitov jej pochovati!“ A tak jej pochovali v lesa kraji, kde jižní vánky na husle mu hrají, kde za východu slunce pějí ptáci, a rolník na hrob sedá znaven prací. 128 Je prostičká jen z drnu jeho hrobka, jí u noh lesních mravenců je kopka, již bdí a pracují zde každé chvíle, ti mravenci jsou symbol jeho píle. A doma marně čekají ho děti a jejich duše v dálku k němu letí a k hrobu umdlená svá křídla chýlí a bouře zanášíc jej smutně kvílí. Ty děti jeho v dálném odtud kraji hrob otce svého ani nepoznají. Jak otec zhynul, nedovedou říci... Jak ubozí to světa hodovníci! Ne hodovníci, vyvrženci světa... Nic pro ně nekvete, jim po všem veta, nic pro ně nebylo, nic pro ně není, ač na světě, – přec z něho vyhostěni! Však o vánocích v svatvečerní dobu, hvězd sněžných na tom nízkém hrobu, pak hrstka šedých sýkor sem se sletí, snad duše jeho žebrajících dětí. 129 Jen jejich duše na šumavské chlomky v čas vánoc slétají sem nevědomky a obletují hrob ten plný něhy, až v zimě mraky skryjí jej a sněhy! A někdy pocestný, jenž hráčí v lesy, zde odpočne a z hloubky oddechne si: Proč, Pane, tolik křivd, proč útrap davy, když bez tvé vůle nespadne vlas s hlavy? Proč duší spor, proč trpět z cizí viny, když lidská srdce řídíš, lidské činy? Proč tolik sporu v žití neustále, když můžeš konat všecko k vlastní chvále? 130