VILBURKA.

Adolf Heyduk

VILBURKA.
Zle Vratislav, král český, pohněván, že bratr Konrád na Moravě vládne, ne jako kníže údělné, leč pán a pikle proti němu kuje zrádné. Že zrádné moravské mu zbouřil many a Otku vdovu přijal do ochrany, jak zeměpán, ne údělné jak kníže, že zapomněl, co ke králi ho víže, ba že i ve svém hrdopyšném vření od krále chce mít toho potvrzení. I táhl s vojsky svými rozkacen, by bratra jal a Špilberk zabral v plen a vše, co v hradě opatrně skrývá; však málo lidu Konrádovi zbývá. Už k bitvě připraven je králův lid, leč dřív než začal na hrad útočit, 33 vstříc vyšla králi Konrádova žena, spanilá Vilburka. Je žalem utížena, ne hrdá kněžna, země panovnice – a velké slzy stápí krásné líce: Ó králi, švakře můj, buď milostiv, proč na bratra sem přivedla tě zloba? Či nemáš doma dosti vlastních niv? Či jedna máť vás nezrodila oba? Chceš krví bratrovou svůj střísnit šat? Proč nad námi se nechceš smilovat? Však z toho neodneseš slávy, věru, spíš dobudeš jen hanbu tisíceru! Vždyť proti Bohu svému jen se vzpírá, kdo proti bratru svému vojsko sbírá? Či zbohatnouti chceš? tu slyš mou radu, jdi na podhradí pražské k Vyšehradu, tam bydlí cizincův změť hněvem jata, tu vyhub radš a najdeš hojnost zlata. Či zříti chceš, jak oheň města zžírá a v plamenné své náručí je svírá? Vždyť českému je lidu uloupeno, co po otcích měl jako rodu věno. Tu zapálit dej domy Vyšehradu, v nichž cizáci svou osnují ti zradu; 34 než k vlastní spáse tvé snad pozdě bude, leč neprolévej bratra krve rudé; jsi starší Konráda; když mír tvůj ruší, spíš potrestej ho, jak se otci sluší, než abyste se v krvi v poli střetli, zde vezmi zbraň!...“ A podává mu metly. – „Toť otecká jest zbraň a jiné není, jí otec trestá jen, chtě polepšení, on nezná krve, nezná jiné zbraně a trestaného líbá, smířen maně!“ Tou řečí v duši jat byl Vratislav, vstal, objal Vilburku, ji k srdci vinul, a pohnut jeho dvořanů byl dav a odpustil – a dobrým králem slynul. A znova kněžnu slíbal s těmi slovy: Jdi, všecko prominul jsem Konrádovi i synu svému, oba o tom zprav, že na milost je vzat můj Břetislav, jenž mého strážce Zdirada v žal všem dal lstivě zavražditi úkladem! Ať pomsta po druhé v něm nezavíří! Jsem smířen s ním, jen ať se s Bohem smíří! 35

Básně v knize Rozmanité zvěsti a drobné děje (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 53):