VOJEVŮDCOVO HOŠTĚNÍ.
Když Falcký Bedřich hynul na útěku,
byl Tilly vůdce ligy vítězem;
roj netušených odměn měl a vděků,
že odboj povalil a zhubil českou zem.
Moh býti knížetem, leč peněz toužil,
až z kořisti měl zlata dost a dost,
leč skrblíku že Bavoráku sloužil,
dal Bavor mu jen koně pro radost.
„Ten skrblík lakotivý, dal mi koně,
víc koňů krásnějších jsem sobě vzal
kdys pánům v Čechách; věru nedbám o ně,
radš kdyby býval tolary mi dal!
A na žoldáky zavolal: No, bratři,
zde máte vína dost a dosti mas,
dnes může každý najísti se za tři,
tam vezměte a vystrojte si kvas!“
57
A drahocenný dar vám přidám k tomu,
je Bavoráka tělesný to kůň,
nuž, vyveďte jej směle z mého domu,
pak, kdo chceš, do plece mu ostří vsuň.
Zab klusáka si, nechť je valné ceny,
já nevsednu naň, vlastního mám dost,
je krví potřísněn a pobrocený
a takého mít nechci pro radost.
Líp bude na maso než k jízdě asi,
pryč, pryč s ním již, jsem velmi pohněván,
nuž, ať má chasa z něho hodokvasy,
pak lépe zachutná jí vína džbán!
Kůň arabský, hle, z Bavor Maxmiljana
a drahý pravý od něho to dar,
byl střelen v nohu, jitří se mu rána,
jeť s Bavorákem asi stejně stár!
Nuž, zabte si jej dnešní pro pochoutku,
a vystrojte si panský, dobrý hod,
při malvazského vína plném soudku,
mně koňské maso není valně vhod!
58
Moh’ Maxmilian sám mít z něho dosti,
leč chtěl, bych jeho mrchu ještě sněd’,
ej, z jeho darů hnily by mi kosti,
kdy po tom knížeti bych na kůň sed!
My také nechcem z koňského dnes, k práci
dost tučných volů v Praze na oběd,
ať smlsnou si jej páni Bavoráci,
však přišli do Čech hnáni smečkou běd.
Pryč, pryč s ním, tedy odveďte jej k rasu,
ať zabije a zakopá jej v ráz,
já nedám jeho masem trávit chasu,
tam v Praze bude míti dosti mas!
Ať nasytí jím svoje dobrodruhy,
ti mají v žilách beztoho jen jed,
kde válčili, tam vypráhli vše luhy,
teď mohou jedem hlad svůj ukájet!
Kdo české zlato sebral, měj též koně,
já nechci vidět mrchu nikterak,
pryč dejte Bavorským jej, den je v skloně“skloně,“
a Tilly odpliv, odvraceje zrak!
59
A upravili Bavorákům masa
a lační lancouši vše snědli hned,
leč chorá lehla pak zběsilá ta chasachasa,
druh s druhem naříkal a v tváři bled!
A naříkali: „Co se s námi stane?“
a z ležení se ozval trubky hluk,
„Co jest?“ ptal kníže se. „Zle, zle je pane,
tvůj onemocněl náhle celý pluk!“
„Jak stalo se?“ „Jed’ maso z tvého oře,
jenž střelen v nohu náhle k zemi pad’,
a upravil si hody při oboře,
bylť vysílen a trpěl velký hlad.
Snad v rozkladu už byla mrcha drahá.“
Jí Tilly zhrd a dobře učinil
a Maxmilian za vousy se tahá,
a kleje, bez vojsk jsem, jed mi je zbil!
60