Na Bílé Hoře běsný hon,
v Buquoje valonském pluku,
bojuje Descartes de Perron
při polnic divokém zvuku!
Svedený Francouz filosof,
orly má v hlavě, v srdci kov –
a pouze hlína je hnědá?
Nemáliž slávy ducha dost?
Proč že jí božských uměn host
v rubání nešťastných hledá?
Francie velký, slavný muž,
zdaliž se mozek mu zhatil?
lancknechtů nabrousil si nůž,
by právo do hrobu klátil;
jasně-li zářil jeho duch,
u nás má přec jen černý dluh,
jaký hned smazat se nedá;
zjevilť se v Čechách jako kat,
zločincům přišel pomáhat,
v postrach nám tvář jeho snědá.
Velký byl ducha jeho vzlet,
žel, srdce nemělo citu,
za málo zničila jej let
lest úskočných Jezovitů,
v sektařství jejich rost’ v La Fléche,
co přines’ v život, byla lež,
v pravdě s ním byla jen věda;
však kdo jde s lotry k právu hluch?
nepřítel lidu, dobrodruh –
bez lásky moudrost je šeda.
Velký byl duch, leč srdcem tuh,
orlem zvlet’, ale jak vosa
s hejny šel jedovatých much,
msty když nás sekala kosa;
jaký as divný jal ho sen,
když slyšel porubaných sten,
jenž ňadrům úkoje nedá.
Z krve těch padlých volal Bůh;
„právo jde bít jen dobrodruh,
u stolu vrahů jenž sedá.“
Divně se přišel ducha lev
rozloučit s hejny mrtvých ptáků
těm, kdo dřív vylili svou krev
na planině u Kresčáku;
tam zbil mu škůdce český král,
zde na nás Descartes s vrahy stál,
mlha až vlast skryla šedá;
zapadla v krvi česká říš,
na srdce dán jí těžký kříž,
pod křížem volnost spí bledá.
Descarte, dávno splákl čas
slzami krev Bílé Hory,
nepřátel zášť však zas a zas
na vlast štve krkavců sbory;
množí se, rostou jako mrak,
bráníš jim, ohněm plá tvůj zrak;
lítost spát nedá, ó běda;
s naší tvé splývá krve ron,
duch tvůj, Descarte de Perron,
ztýraným zhynout snad nedá!