K 6. ČERVENCI (1902).
Lžou králové-li lstivě lidu –
hněv v ňadrech, úsměv na ústech –
by z bludišť strachu došli klidu,
čin hanebnější je to všech. –
Lhal Zikmund král a z jeho moci
Hus římskou zlobou upálen;
z těch plamenů však lidstva noci
vstal zářný, navždy jasný den.
Nám pýchou Hus, ta žertva svatá
a pýchou národů je všech;
jím pravda jako hvězda zlatá
nám vzešla v slunných plamenech.
55
On volnost svědomí nám vrátil
a bezúhonný mravem, čist –
než štván a mořen život ztratil –
na knihy lidstva zlatý list
své jméno napsal slunným jasem,
jež nezanikne žádným časem,
leč zazáří, jak jeho ctnosti
všem v stkvoucí příklad do věčnosti.
Ó svatý mistře, Jene z Husi,
ten žár, jenž plane v srdci nám,
hrom děl, blesk mečů neudusí,
byť chtěl by tomu Satan sám;
vždyť nad trůny a žezla králů,
Ty’s mistře nám, vzor ideálů,
a Bůh-li duší světů všech,
pak Tys, náš mistře, srdcem Čech!
56