Počal v zoři, rostl hbitě
boj na Bílé Hoře,
z Čech den druhý na úsvitě
bylo rudé moře;
lid mřel mečem nebo v tichu
lesních skrýších hlady,
za to hýřil ve přepychu
Anhalt, vůdce mladý.
V Novém Městě, Vídni blíže
Ferdinand jej hostí,
tam má zrádný Anhalt kníže
všeho do sytosti;
chrty, koně, ženy, sluhy,
les i hojnost zvěře,
a když chce, i pro soudruhy
z Vídně zlato béře.
Z lovu se kdys za večera
Anhalt vracel k městu,
v tom mu v plášti z houští šera
muž vykročil v cestu,
klobouk tvaru vojenského
kryl mu přímou hlavu,
na straně pak střechy jeho
znak byl českých stavů.
„Hlad mám,“ děl, „můj pane vůdce,
s ženou bloudím v kraji,
v Čechách o nás „zeměškůdce“
pramálo teď dbají,
ondy v tvém jsem sloužil pluku,
ale dnes mi třeba
mnohem míň – měj štědrou ruku,
pane, dej mi chleba!“
Anhalt v sedle níž se kloně,
muži ve tvář zírá,
levou rukou drží koně,
pravou bičík svírá;
šlehá muže: „Luzo pustá,
tak mne ctíš? aj, řekni!
Chleba-li tvá lační ústa,
pokoř se a smekni!“
Pokryly se hněvu mrakem
muži snědé tváře,
v hrdopýška bodal zrakem,
plným děsné záře,
plášť setřásla páže chabá,
vzdorně hruď se zdouvá –
pyšný Anhalt jako baba
s koněm nazpět couvá.
Na žebráka sevřen mukou
mlčky zří a dlouze –
hle, – ten místo statných rukou
pahýly má pouze,
jimi, při tom nohou dupe,
Anhaltovi hrozí:
„Smeknout mám, aj, čím, ty supe?
Tak jsme v Čechách mnozí!
Dobrodruh je na tom lépe,
dobře se mu daří,
leč co dalo štěstí slepé,
právo náhle zmaří;
bez rukou ať, na své zrádce
jinde sílu máme;
nezhynou-li na oprátce,
pak je udupáme!"