Mé srdce krvácí a hruď se třese,
když znícen myslí tebe vzpomínám,
a duch můj bloudí v bolestí tvých lese,
ty lide slovenský, jejž rád tak mám.
Mé srdce krvácí, má píseň pláče
a poraněným křídlem slétá níž,
kde zloba stíhá tě jak jestřáb ptáče
a z ráje pěvců dravčí chce mít říš.
Mé srdce krvácí a hruď má puká,
jak v posměch vzata je tvá krásná řeč,
jak stýská si tvá píseň sladkozvuká
a rzí jak hlodán Matúšův je meč.
Mé srdce krvácí a hlava klesá,
Když katím toporem, mstou rozechvět
tvůj divý pastorek ti v lebku tesá
a lstí svých lasem chytá dětí květ.
Mé srdce krvácí a zrak mě pálí,
hněv pěst mi zatíná, vzdor zvedá páž
na krutost těch, jichž zlob nezdolné skály
jak Kristus kříž na shrblém pleci máš.
Mé srdce krvácí a hruď se svírá,
a do čela mi brázdy oře žal,
když květy ducha tvého dravost sbírá,
jíž k ochraně tvůj upružen je sval.
Mé srdce krvácí – já s tebou hynu,
ty lide můj – ty drahý brate náš;
co platno vše, že na srdce tě vinu,
když z mého náručí se vymykáš?
Což necítil’s, jak bratské srdce buší,
když na ňadra jsi naše hlavu dal,
což neslyšel’s nás srůstat v jednu duši
a stejný s tvým v ní plakat stesk i žal?
Což necítil’s týž plamen v žhavé krvi,
když v úzkostech jsi naši ruku chyť?
Což nepoznal’s, že bratří jsme si prví,
že jeden jazyk jsme a jeden lid?
Proč různit má nás proužek země pouze,
což neproniká láska hradby hor,
či může vroucí překážeti touze
vln času rozkvašený vztek a spor?
Nám stejný žal jak tobě srdce sžírá,
a ve zjizvených ňadrech stejný hněv
v pěst křečovitě pravici nám svírá
a v líce rozpálenou žene krev.
Tvůj výkřik každý nám též v prsou hoří
a v bouř v nich mění bolestný tvůj vzdech;
tu můru, jež tě dnem i nocí moří,
my cítíme ji s tebou v hrozných snech.
My s tebou neseme svaz jařma klatý
a nezdolnou tu tíhu rabských pout,
v něž činy tvé i myšlenky jsou jaty,
a z nichž ni duchem nelze uniknout.
My všecko s tebou neseme i vlečem,
jen nezoufej, jen vytrvej, buď svým,
co nelze vysekat teď ostrým mečem,
to dobude si právo s vědomím!
Ať záští ondy křižovalo Krista,
přec vítěz pravdy z temna hrobu vstal,
ač žoldnéřové nehnuli se s místa,
jež křivý soudce za strážce mu dal.
Nes, vytrvej, sil ducha muk svých žárem,
tuž křídla odvahy, výš vzlétej, výš,
pak vlkům hrůz, již rvou tě křivdy spárem,
k své touhy slunci spíše doletíš.
Svou duši chraň, svých otců jazyk svatý,
nechť zlatem zvoní odrodilců svod,
bdi! Za Jidášův peníz Bohem klatý
a skývu chleba nedávej svůj rod!
To žhavý peníz pekelné je ráže,
sám satan zradě do ruky jej vtisk’,
a co chce ten, co žádá a co káže,
to není tvůj, to pouze jeho zisk. –
Svou k naší přiviň umučenou duši,
svou v naši tiskni uhnětenou dlaň,
pak jedem záhuby tě neporuší
všech nejlítější odrodilství saň.
Proč nemáme si padnout do náruče
a nepustit se v blahém štěstí již,
když mrzká zloba do tváře nám tluče?
Hruď při hrudi se ubráníme spíš!
Vždyť v srdci Tater dosud orli hnízdí;
těch nevyplení zloby černá káň,
jež dravčím klektem nivy pěvcův hyzdí
a Podunají široširou pláň!
A svahy krkonošské posud hostí
ne kmenů jen, i srdcí svěží les,
jejž nevyvrátí vichor mračných zlostí,
nechť se vším peklem naň se lítí běs.
Nuž k druhu druh se řaď, brat druž se k bratu,
co různo doposud, žár krve spoj!
Co laso lsti nám pak, co topor katů?
Co proti svaté pravdě klamů roj?
Co proti slunci smečka mračných draků?
Co proti právu zbraň a lotrů dav?
Blesk z mužných, Bohem roznícených zraků
v prach kácí saň i s miliony hlav!
Zas silným buďme svazkem Svatopluka,
ne každý slabý orůzněním prut;
kde srdce v srdci jest a v ruce ruka,
tam národ jako z ocele je skut.
Kde vůle však se různí, síla tříští,
tam nemůž’ plodný život v duších vřít –
líp nežli porůznu jít k popravišti,
jest s bratry bojovat i žít i – mřít! –