Kraje šednou, stýská si hvozd tmavý,
a ty s ním, můj pěvče přeletavý,
a ty s ním, vždyť jeseň v kraje kluše,
a ty s ním, i zpěvná moje duše.
Listí žloutne, brzo sprchne dolů,
zase máme loučiti se spolu,
a mě vždy tak divně srdce bolí,
když se v stádce slétáš po okolí.
Rád tě mám, ty zpěváku můj raný,
jenž nám věštíš jaro před skřivany,
a pln ruchu stromů na temeni
zpěvem lesy budíš z polosnění.
Rád tě mám, jenž v slunce teplém zlatě
slétáš na klín okytěné hatě
a s perlami v zelenavém peří
písně pěješ na omladlém keři.
Rád tě mám, a mysl tvoje čilá
jako hochu juž mi drahou byla,
když jsi vesel v štěbotu a křiku
z palašiny vzlétal na rybníku.
Rád tě mám, vždyť kam se sneseš, všady
kraj se mění na květnici Lady
a sad s luhem voní tobě díkem;
jejich křídlatým jsi zahradníkem.
Ano, ano, švarný druhu mládí,
juž jak děti měli jsme se rádi,
a nechť v dálku rozehnal nás osud,
upřímnými přáteli jsme posud.
K nejdražším však upomínkám kladu,
v dědově když jabloňovém sadu,
na Olšince, v skalním lesa klínu,
napodobil’s hravý klepot mlýnu.
A jak jsi mě pobavil až k smíchu,
když strýc pluhem brázdil stráně líchu,
a ty, chytrý, ochočený ptáče,
za trůn volil’s hlavu přetykače.
Jak jsi doprovázel smačklým zobcem
vzdechy plužňat vlekoucí se kopcem
nebo skřípal po otřelém plíšku,
kde se drábce pojí na potížku.
A jak dětská sálala mi líčka,
když jsi vrzal jako korouhvička
na střeše, jíž vítr jal se hráti –
ach, ty časy juž se nenavrátí!
Ty však přec se vrátíš z šeré dáli,
nechť by sněhy do budky ti vály,
vždyť tvůj odlet zvěstuje mi tklivý,
že ti drahy jsou ty rodné nivy.
Že luh tebou žije a ty luhem,
že pták květu a květ ptáku druhem,
že to v různých ňadrech stejně zvoní,
že co tento pěje, onen voní.
Proto vím, když listím pláče boučí,
proč tvůj rod tak dojemně se loučí
a pln stesku kolikrát se vrací,
nežli v mlhách jeseně se ztrácí.
V také chvíli, v také smutné době
víc než jindy připoután jsem k tobě;
sklíčen volám do vzdušné ti dráhy:
„Příteli niv rodných, vrať se záhy!
Vrať se s vánky, jež nám jaro nosí,
vrať se v stráně, k vodám do rákosí,
v luka, sady, pole, družný ptáku,
pomoz nám je čistit od slimáků.
Od slimáků, již nám podle ruší
květ i plod i dětí útlou duši,
a co drahým nemohou vzít plenem,
aspoň hnusným povlékají hlenem.
Za to budku postavím ti dvojí
na jasaně, pod okny jenž stojí,
dřív než zimě ve tvář slzy skanou
a na ňadrech země růže vzplanou...
S Bohem, s Bohem! Z jara na shledanou!“