XVI.
NA HONU.
Chce lovem pobavit se král
a v Insbrucký jde les,
s ním dvořan, panoš, sluha, rob
a nejmilejší pes.
Mdlým okem v houště zírá král,
pes slídí tam a sem:
hned hlavu natahuje v před,
hned očuchuje zem.
„Hle, bílé srnky ladný zjev!“
dí král, zře v buku šeř,
a béře kuši, spouští šíp,
leč v ráz ta tam je zvěř.
Hned Zikmund za ní do mýtin...
pes k stopě hlavu schlíp’ –
zas zjevila se na dostřel,
a zas král spustí šíp. –
110
Dál vábí krále řídký hon,
aj, hle, zde v stopě krev!
stih’ srnku pes, či hrotem král.
Slyš nářek z hustých dřev!
„Tam bělá se! Jen dál, jen dál,
té stopy, sluho, dbej,
ej, vzácnou kořist budu mít
dnes lovu za trofej!“
A stihl kořist, tasil zbraň,
by srnku v hrdlo bod’,
leč stane, ztrne okouzlen –
ký divný smyslů svod?
Na místě v srnku v dívčí zjev
šíp zajel hrudi v střed;
král chvěl se, přízrak zahrozil
a mluvil; Zikmund zbled’.
„Mě znáš! V tvář oběti své hleď
a dávných vzpomeň chvil,
kdy lestně v léčku jsi mě chyt’
a hanbou poskvrnil.
Tam v městě, jež tě hostí dnes
a řídký dává lov,
mou čest jsi bídně poskvrnil
a mě jsi sklátil v rov.
111
Víš, kterak něhy pod vínkem
mě vedla družek směs,
když na radnici v komnatách
ti vystrojen byl ples.
Skvost zlatohlavu stěny kryl
a zemi vonný pel,
smích dítka na lících ti hrál,
běs vášně v ňadrech dlel.
Já bez viny ti vyšla vstříc
víl bílých královnou,
té noci celá země však
je pohaněna mnou.
Ty’s nedbal, strach že hruď mi rval,
ty’s utlumil můj ston,
tvůj chtíč, lstný lovče, tenkrát již
zlý na mne spáchal hon.
Již tenkrát v čest mou bělostnou
hrot vášní tvých je hnán –
však víš – a pomocným ti psem
byl Fridrich Vídeňan!
On sladkým vnutil nápojem
v tvou náruč bílou zvěř:
mě, plesu nejútlejší zjev,
mě, chudé matky dceř.
112
Byl ztracen vínek skrání mých,
než patnáct prchlo jar,
zář lásky mé i mládí mé,
vše tebou přišlo v zmar.
Hleď, kol mé hlavy rudý mák,
a blín a posed jen
mě zdobit smí; ach, za tvůj hřích
jsem družkou divých žen! –
A těkám, bloudím po lesích
a hledám duše mír
a vzdychám, kdy mi přijde zpět
můj vzácný bohatýr?
A přišel; pojď v mou náruč, spěš,
dnes našich duší slet!
jsemť ženou tvou – jsem vdovou tvou –
již roků čtyřicet.“
Jak bleskem bouře zasažen
trh’ sebou náhle král,
roh hlasný rychle k ústům vznes’,
roh hlasu nevydal.
„Vše marno,“ králi žena zas:
„něm lovčí roh tvůj jest,
jak hrdlo mé, když bezciten
jsi loupil moji čest.
113
Vše marno; na pokoji nech
ten zlatý lovčí roh,
ten nepomůže od snů zlých
a děsných od mátoh!
Pojď za mnou!...“ Bezvolně jde král –
Hle, v houští dubí kmet,
prs vydut, suchy paže jsou,
a každé přes sto let. –
„Viz onen strom a doupě v něm!
sem hanby na pokyn
jsem prchla srnou uštvanou,
zde zrodil se tvůj syn!
Zde říšský dědic spatřil svět,
když dospěl hříchu čas,
zde modrý zrak svůj otevřel,
leč mojí rukou zhas’.“
Král ženě v tvář se zahleděl
a zachvěl se a zbled’:
„Můj syn, můj dědic! Mluv, kde jest?
ó jak bych rád ho zhléd’.“
„Tam leží v zlatě pochován:
v mých vlasů pramenech –
na místo rakve černá prsť,
na místo víka mech.
114
Viz, by zde hlídán byl tvůj syn,
ta drahá tvoje krev,
tvým dárkem upoutal mne žal
blíž hoška na větev.
Tvůj dárek, zlatý řetěz, hleď,
zde na krku ho mám,
já dosti hlídala, chci spát,
pojď, hlídej nyní sám!“
A zlatý řetěz zachřestěl
a králi na krk pad’:
„Tak dobře-li, či více, mluv,
mám utáhnout jej snad?“
A stahuje ho zas a zas –
král v strašném chroptu vzdech’:
„Pusť!...“ Bděl... „Dej, sluho, hlavu výš!
Tak, tak, a teď mne nech!“
Však než komoří odešel –
ba ještě nad ním stál –
zas Zikmund jak psem plachá zvěř
snem dál je štván a dál.
115