Sny královské 1 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 57) (1920)

Cyklus výpravných básní z dob krále Zikmunda Lháře, Kniha prvá, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
LVII.
SNY KRÁLOVSKÉ.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[2] ADOLF HEYDUK:
SNY KRÁLOVSKÉ.
CYKLUS VÝPRAVNÍCH BÁSNÍ Z DOB KRÁLE ZIKMUNDA LHÁŘE.
KNIHA PRVÁ.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[3] Veškerá práva vyhrazena. Copyright by J. Otto, Prague 1920.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[4] ÚVODEM.
„Sny královské“ osnoval jsem, když jsem se zanášel četbou životopisu Zikmunda Lháře od Aschbacha. Při čtení díla toho a souvěkých dějepisných pramenů zadumal jsem se jako samovolný průvodce Husův na sněm Kostnický, kam lstivě vylákán byl od nezdárného syna Karlova, vdumal jsem se bezvolně v život Zikmundova soudruha, lžipapeže Jana XXIII., předtím námořního loupežníka Baltasara Cossy, jenž si paklíčem Vatikán otevřel, leč sněmem církevním později byl sesazen. I vmyslil jsem se v jich doby, v jejich hrozné činy a vesnil se i v dravčí jich srdce i vzrůstající sny jejich svědomí, a snažil jsem se je zachytiti a v letu dohoniti. Napsal jsem čtyřicet sedm menších skladeb, jež pojí se k sobě lžikrálovým, Mistrovým i Cossovým pobytem v Kostnici. První sen jest sen básníkův, jenž všecky sny královy jaksi vy- 5 světluje. Vylíčil jsem všecky ty skladby po rozvaze jediným rozměrem, totiž neúplným jambem čtyrstopým, poněvadž se mně jako nejrychlejší, zrovna létnoucí rozměr jevil k rychlému, pohyblivému letu jako nejpříhodnější, zdál se mi způsobilejší nežli váhavý, pohodlně se šoulající trochej a k mému vypravování lépe přilehal. Každý sen, ač fantasticky zabarven, jest zakořeněn v činu králově, ale bezdna jejich nebyl jsem s to dosáhnouti. Buď zdráv, čtenáři milý! Adolf Heyduk.
6
I.
SEN BÁSNIKUVBÁSNÍKŮV.
V dum moře básník ponořen zpět hledí v prchlý čas, a v jeho mysli roste žár, a vláha stéká s řas. Zří nivu krví zkropenou, zří zmatku černý les, a v dobu reků vznešených i lotrů – sen ho nes’. V čas mučeníka letěl s ním, jenž pravdy odkryl tvář, když loupežník byl papežem a králem pletichář. A na královský nes’ ho hrad, v němž vysílen a such mřel na hedvábných poduškách lhář Zikmund, dobrodruh. 7 I zřel, jak žernov hříchů všech mu ztížil tuří vaz, jak v brázdách čela hlubokých svit mysli zvolna has’. Zřel holý na temeně leb, zřel hadí mozku spleť a v zmije proměněný vous a v tváři chorou pleť. Zřel chtíče vyviklaný zub a vyschlou kostí dřeň a v mrtvých ňadrech tupý cit jak v bahně leklý mřeň. Zřel vilnosti jak lačný sup z cev bujnou krev mu pil a v mrtvé důlky pod čelem zrak zhaslý zatlačil. Zřel v spánků hloub jak sedla zášť a dravčí ukrutnost, jak v ňadrech v hroznýše se zmoh’ strach, děsný knížat host. Zřel vztek jak vpřed mu vykous’ hruď a vzad mu zlámal kříž, jak širokého plece vzdor se shýbá níž a níž. 8 A zřel, jak vše, co zameškal vzít z něho žití vztek, už dříve kořistí si vzal sbor dvorských nevěstek. A všechen jeho život zřel a všechen jeho strach, že císař stejně jako rob v troud shroutí se a prach. Že na svět nevrátí se južjuž, kde jako bůh byl ctěn – a zřel, jak přál si znova žít, ten chabý smrti plen. A zřel, jak sténal: „Žít, ach žít, žít, jak jsem ondy žil!...“ a hrozivou jak výčitkou zrak k nebi vytřeštil. Jak volal: „Z Tvé zde vůle jsem, nuž, svou mi pomoc zjev!...“ a zřel, jak oblak v síň se snes’ a zrud’ jak zlatá krev. Jak zazářil a zablýskal a z něho mluvil Pán: „Žít přeješ si? Nuž, přáním svým buď také potrestán. 9 Než zkonejší tě v loktech smrt, již dávno v srdci máš, snem žití zkveteš, ale v ráz jej s hrůzou odpykáš!“ – Dva stíny z mraku vyzval Pán: klam snů a smrti děs – a děl: „Z vás každý králi v hruď své skryté dary nes. Já usoudil a velím vám: král znova rád by žil, tož všecko předveďte mu zas, co konal a co byl. Leč všecko proměňte mu hned, vše rázem jino buď; ať růžemi zas kvete tvář, leč trním bují hruď. Ať sen mu žitím lákavým a žití strachem jen, ať místo léků toužených jest jedem opojen. Ať po ovoci krásy v snech páž vztáhne chorý brach, leč neúprosná skutečnost ať mění mu je v prach. 10 Ať zlatý jitra červánek snem změní se mu v mrak, ať rty se zdobí úsměvem, leč výděs trhá zrak. Co v krvi dávno zhaslo již, klam znova rozněť v něm, leč roztop jej a popal jej děs duše požárem. Kal krve v prázdná prsa žeň a do mozku jej plaš, čím král dřív jiné strašíval, tím nyní krále straš. Ať před tebou se stydí sám i před tou cháskou všech, kdo koří se mu v poklonách, leč čekají, by zdech’. Ať smrti touží uprchnout, jež dala by mu mír, a sterou zato žije smrt a steré hrůzy vír. – Však byste vykonali vše, dám na postrach vám stráž; De Causis, sluha Satanův, buď pán a mistr váš. 11 Nuž zjev se!...“ Hle, z mlh vzrostl muž, kýs římský mistr as, až k nohám sáhá jeho šat, a boky svírá pás. I dí mu Pán: „Zlým rádcem byls, nuž, také teď jím buď, ty duší hoříš; králi však jen mozek hoř a hruď! A teď mou vůli plňte hned, v čas řeknu: ,Dosti již!...‘ A básník v blány znamenej co duchem uvidíš!“ – 12
II.
LÉKAŘ.
Král Zikmund chřadne; dnem mu noc, a nocí bílý den, to zděšením, když úpěl lid, že Hus byl upálen. A těká hradem sem a tam, a jestliže si leh’, hned k loži cválá odevšad roj mátoh v děsných snech. Nic není králi úlevou, jej stálý honí strach, byť prášky z drahých kamenův bral v různých obdobách. Nechť v Prusích polapený los mu pazneht musil dát, by lékem byl mu upraven – vše marno, nelze spát! 13 Vše marno, nepomáhá nic, ni svaté církve slib, že vypleněním kacířův prost hřichů jest a chyb. Že svatým bude, nechať dřív byl hrůzou zemím všem, jen vykoná-li, co si přál Řím, Luckým legátem. Leč nechce býti svatým král, radš uzdraven by žil... „Čím zahnat slabost?“ zavzdychal, „čím upřímiti týl? Co platno, že mně za úděl klín Páně dává kněz? Mlád raděj, silen, čil a zdráv v klín krásných žen bych kles’!“ A vzdechna kráčí – těká zas po síních, srdcem štván, vše v odpor mu, vše napořád, i vítěz u Lipan. Zle na něho je rozkacen, že s Tábory se snes’, že v jednotě je Pardus s ním i ze Strážnice kněz. 14 „Ten Bořek,“ dí, „tím spojenstvím hrot do prsou mi bod, pes kulhavý, leč za ním jest ves český pronárod!“ – I Kolda, jenž mu Náchod vzal, zle do srdce ho ťal, to nedá králi stát ni spát... či upírem se stal? Leč vrchem trapných myšlenek jest Jiří, mladý rek, jenž na mrtvolách Sirotkův jat v duši šišák smek’. Ten, jemuž Žižka kmotrem byl, jenž okem strašil svět a jehož kmetem jmenoval, ač sedmnáct měl let. Ej, kališnický orel ten, jak jaře křidla zved! Chce přeletět snad jeho rod jej v říši naposled? Je milován i zbožňován, a vzdorný český lid jej může vůdcem vyvolit – to hubí králův klid. 15 Tak strachu okem v příští čas král vniká stále víc, jak v noci temno v pustinách vlk žárem zřítelnic. Je bez syna – a jeho zeť je cizák... aj už dost, těch hadů strachem zplozených vždy víc se smýká chvost. Teď vzdornou pozvedl naň pěst i vlastní ženy svod, jeť stolec jeho shnilý člun u víru bouřných vod. Tím králi děs je nohsledem a stane, kde jest on, snů káň mu kline starou leb a srdce – lidstva ston. Ten jeho vlády rudý stín jej straší víc, co den; stín příšerný; hned chví se král a hned je rozzuřen. Hle, mroucí touha vilných žen a záletnických děv je stářím v tygra proměněn, jenž bezzub chce jen krev! 16 Dřív lup svůj skokem chvátíval, teď lstí jej svírá v spár; vždyť tygří kel již vylámán, a tygr chor a stár. Je chab teď ženám k lásce kmet, tož úskočným se stal, jak lišák, vlčici když stih’, jež vázla v spáře skal. Jen to, nic rozkoší mu již, ni panských sluhů dav, ni hřebec berberský, ni skvost, ni výděs sťatých hlav. Ni v kostky hra ho netěší, ni karty již, ni šach, ni chlapcomilství zvrácenost, jež přines ondy z Vlach. Ni pláč a kletba mučených, ni hranic kouř a žeh, ni sudy dětí husitských a jejich s kopců běh. Jen claret hltá na úkoj; však v duši krutý spor, výš týčí se, vždy výš a výš nad bedra Krušných hor. – 17 Jak uštknut z křesla vyskočil, zpět poklesl však hned: „Chci víno!“ Rudé víno pil, leč bled’ a bled’ a bled’. „Hoj, smyslů chásko, neslyšíš? vrať vše, co chci a ždám, než Veltelinským v divý rej tvou mdlobu vymrskám! Chci pružné mládí, síly vzdor a vášně žárný vznět, chci zlatou kadeř, růže v tvář a slunce v ňadra zpět! Chci přímost v trup a blesky v zrak a požár v lednou krev, chci týl mít jako jarý býk a prsa jako lev! Chci žít!... Což nikdo v světě tom, kdo z útrap by mě zdvih’ a nad brvami vyhladil tu zrádnou spoustu ryh? Chci, z brázd by v líci zkřížených zkvet úsměv vnadných jar a v ňadrech zářně vzplálo zas, co hříchem přišlo v zmar? 18 Nechť satan sám mi lékařem, jen kdyby nazpět dal tuk v kostí skulu zíravou a pružnost v chabý sval. Nechť oheň v mrazivou mou hruď je z výhně pekel vzat, jen kdyby žít, ach, žít mi přál, žít ještě jedenkrát! Jen žít, ach žít! Proč stejný všem i králi jesti věk? Proč?...“ Dumal, usnul... Žhavý sen slét’ v popel myšlenek. Mdlá v ložnici se kmitla zář jak z rány trysklá krev, a zavřenými dveřmi v síň.síň vklouz’ divný muže zjev. Byl v černý talár zahalen – zda skutečnost či mam? – v půl z Němec bludný lazebník, z půl žák; či mistr sám? Leb na temeni oholen, zmij záští brv je zpod, rty hnusně v úsměv staženy a rozkolísán chod. 19 Dva proudy ohňů sinavých v síň temnou sype zor, dech jest jak smoudem sytý žár, jímž soptí jícen hor. Tak ve snu zří jej králův zrak a rozmáhá se v žas: „Kdo jsi, zkad jdeš, co přinášíš, rci, jaký je tvůj vzkaz?...“ „Kéž, velký králi, jsem ti vděk. Mě přivábil tvůj sten, z Vlach čarodějný nesu lík, jímž budeš uzdraven!“ „Když takovým jsi lékařem, půl království ti dám a kancléřem, přes odpor všech, tě v Čechách udělám. Dám biskupství ti údělem, jak Boha chci tě ctít, jen taký-li, jak dřív jsem žil, zas život budu žít!“ Muž ušklíbl se: „Slib, jen slib! Ty slibuješ, a lžeš, leč přec ti úslužen chci být a splním, po čem vřeš! 20 Šeď vlasů v zlato zaměním, dám svěžest v prázdno cev, že dříve-li’s jen kočkou byl, v ráz zmohutníš jak lev!“ „Toť chlouba, chlouba jen a klam! Rci, odkud sílu máš? Chceš konat, čeho nekonal ni Bůh ni satanáš?“ „Aj, mocnější jsem obou těch, víc nežli ti jsem zmoh’, já zničil Husa! Z oněch dvou mu nikdo nepomoh’! Hus z Boha přišel-li, proč Bůh dal věštci v ohni mřít, a pak-li z ďábla, nuže proč se nechtěl s knězi přít? Já zničil ho, mou přisahou pad’ smrti v dráp a zmar, nad odvahou mou ustrnul sám Cossa Baltazar! Tvůj klam byl pouze nástrahou, sněm konal, já co chtěl; mě v zlatou knihu vepsal Řím – jsem z Brodu Michael. 21 Jsem duší Němec, tělem kněz a mocným jsem se stal, když zlatý poklad Václavův jsem z Jílového vzal. Jím podplatil jsemjsem, kde kdo bylbyl, vždyť kradený byl plen – jen aby nepřítel můj, Hus, byl jistě upálen. – Bůh na věčnost mě povolal – snad starý příběh znáš – na žhavém voze jsem tam jel jak prorok Eliáš! Však jinde trůním já než on, a není také div – Bůh na mou slávu zanevřel a jest mi závistiv. Leč dosti! záhy uvidíš. Teď slyš mých léků div! Chtíč lásky jenom malvasír ti vkouzlí v úpleť čiv. Ten zdárný schvaluji ti lík, v něm všeho žití jas: pij, celuj, noř se v rozkoších a miluj zas a zas! 22 Věk prchlý posunu ti zpět: čil budeš, silen, mlád – jsem sluhou tvým, než přijde čas, bych na věky ti vlád’. Vše kouzlo vášně dám ti v hruď i chtíčů obraznost, zas v jinocha se proměníš, až sám poprosíš: „Dost!“ Ty nevěříš? Nuž uvidíš, jen svol a budeš zdráv!“ – A blíží se, zrak zasršel, a jiskry metal háv. „Viz pohár léků čarovných! Či nechceš? Vel a kyň! A ne-li, strádej klidně dál, trp, moř se, mři a hyň!“ „Nuž dej!“ Číš Causis požehnal... Král udivením vzdech’; zřelť, z poháru jak plamenem skvost jeho mládí šleh’. „Dej,“ volal, „dej, chci pít!“ A pil... „Ó běda, jed! Ty’s, vrah, ten lék tvůj hnízdo hroznýšův v mých zplodil útrobách!“ 23 „Jen ztiš se, hady snout se nech, pij, zmládneš – zruměníš, chtíč krev ti zjaří, blesk dá v zrak... Pij, posilni se již! Vstaň, miluj, vínem srdce mlaď, spěš na žen sladký svod!...“ A dvojím okem kočičím dva šípy v krále bod’. A na skráně mu ruku tisk’... král bleskem z křesla vstal, a jako vlk, když postřelen, vyl, zúpěl, zastenal. V ráz komorníků celý dav vnik’ zděšen do komnat: Hle, na kobercích leží král, jak byl by mečem sklát. Co stalo se? Zrak ztrnulý, tvář bledá, siný ret... Vstal, ohlédnul se kolem kol a k čelu ruku zved’. „Je zle,“ dí lékař, „světla pryč, lék zkrotí snění vír.“ „Ne, ne, nač lék?“ křik’ hněviv král, „nač lék? Chci malvazír! 24 Chci víno králů, krále vín, to lékem léků jest!“ a rudě napěněnou číš jak šílen lapá v pěst. Zved’, k ústům dal ji, vyprázdnil, a číšník znova lil, až vína plamen, vína žár krev náhle zachvátil. I zrudla hned – hned zbledla tvář, zrak vzplanul – has’ a has’, život křídlem zlomeným se dotkl skrání zas. Vzdech Zikmund z hloubi. V spánek kles – ne duch, mdlé tělo jen – a dávných časů pestrý děj vnik’ v lebku mu jak sen. – 25
III.
U KARLOVA TÝNA.
Mhy rouška padá z dávných dob a budí mysli ruch, by vsnila se a vžila zas v let dětských čarokruh. Kraj rouchem jara zeleným je vůkol přiodín, a kraji vládne, hvozdem kryt, hrad hradův: Karlův Týn. Rév hojnost pučí na stráních a kvítí v klínu niv, strom každý v kytku proměněn a každý kámen živ. Král Zikmund sněním ulapen zří dávno prchlou zvěst: Dvé hravých hochů pod hradem – to on a Václav jest. 26 Pes krásný všude za starším a vždy mu úslužen, srst jeho hedbáv jest a zrak, jak letní stkví se den. Těch obou chlapců na hlavách rdí ze zlata se kruh, a štastni oba úletem na kyprý pádí luh. Co květů v cestě Zikmund zhlíd’, všem hlavy stínal v ráz, leč Václav z kvítí kalichův pil rosu zas a zas. Zří Zikmund, že se kloní brat... jak šipka naň se vrh’ a s černé kštice s pohněvem stkvost jeho hlavy strh’. A smělou rukou na svou skráň tu úponku si klad’, leč místo zdoby zasyčel mu v ruce zlatý had. Pes vyskočil a zaštěkal a hlavu vzhůru zved’, a v lestnou lupičovu hruď svůj žhavý bodnul hled. 27 Had vzpial se v ráz, pes zlícen však dvé silných pozdvih’ tlap, snad aby zrádce rozsápal, jenž zlatý klenot lap’. „Ó pomoz!“ volá Zikmund, „spěš!“ Tu brat, vzav hadí chvost, zas náčelkem si změnil jej na kštice bohatost. Šíj psovu rukou ovinul a zahleděl se naň: Mým přítelem buď, strážce můj, a lstí a zlob mě braň!“ A pohladiv jej, dal se v let, mhla ukryla ho v šlář, jen z jeho skvostu bratru vstříc, se nesla rudá zář. To není rubín ohnivý, co zardivá se tak, to zmije, v zlatě ukrytá, to její rudý zrak. To zmije zrak, v něm oheň skryt a jedovatý hněv, on v Zikmundovu vniká hruď a tráví jeho krev. 28 A straší jej vždy víc a víc a sype hrůzu v tvář... Vzdech Zikmund, vstal: „Pryč kahan, pryč, mně protivna ta zář! Pryč!“ – Obrátil se, usnul zas, leč není strachu prost; sen slepýšem se v srdci zlíh’ a na hroznýše rost’. 29
IV.
LÉNO BRANIBORSKEBRANIBORSKÉ.
Před Týnem stkvostně vyzdoben je zlatem tkaný stan a pod koberců nádherou trůn zlatý zbudován. Na štíhlém stěžni zlatý kříž, pod křížem korouhev, a na ní v štítu nachovém se vzpíná říšský lev. Na trůně Karel; před trůnem král Václav, Zikmund, Jan, a v pravici jich za sebou jest orlí prapor dán. Toť manský prapor Branibor, jej Václav mužně zved’ a poctou sklonil, Zikmund pak, a Jan až naposled. 30 „Tou zástavou vám v léno buď, mé Braniborsko všem,“ děl Karel, jak kdo prapor vznes’, měj zemi údělem! Všech prvním měj ji Václav král, nechť orlu vládne lev, té české zástavě, kdo’s man, skloň svoji korouhev!“ Vše jásá, jenom Zikmund hoch je zlosti pln a něm, že prvním pánem Václav jest, on druhým leníkem. A srdcem záští vzkypělým hněv proudí mu a vzdor; vše trávil by, jen kdyby moh být pánem Branibor. Ba rád by zdobný mečík svůj na tajné pomsty svod v hruď obou bratrů najednou až po rukověť vbod’. A trhá dýkou, svírá pěst a tiskne paty v zem: „Já musím prvním býti přec a vládnout vám – a všem! 31 Slyš, orlice, ty’s podružným jen znakem Branibor, pojď, mne se přidrž, se mnou leť, jsem mladým supem hor! Pojď, rudá, pojď, snad teplá krev je nápojem ti vhod; pojď, u mne vždy ji můžeš pít i vznešený tvůj rod! Pojď, u mne vždy jí bude dost, pojď, ke mně jen se druž, to zvíře zkrotit čtvernohé mi pomoz. Rychle už! Pojď! spolu obrátíme svět, by pravda přišla v jev, že orel pluje blankytem, a bahnem bředne lev. Že dvojí křídlo zmůže víc než dvojí hrubý chvost; té kočce v týl-li usednem, hned zalká o milost. Blesk mého meče dá ti, věř, – jen vzletíš-li mi vstříc – pro všechna hnízda orlů tvých vždy mrtvol na tisíc. 32 A krmit chci tě vezdy rád a skýtat vše, co chceš, jen oživni a pomáhej lva udusit mi, spěš!“ – – Slyš! Šelest křídel; rázem živ je korouhevní znak, jak rudé mraky křídla jsou, jak rudý blesk je zrak. A v tuhé kleště roste dráp a v děsný svěrák zob; toť sup, jenž trhá rozlícen vrch řásných stanu zdob. „Nuž, Zikmunde, jsi povděčen?“ dí pták, „jsem také hněvem syt; té české země na postrach mám stejný s tebou cit. Chci tobě sloužit, ale věz, že přijde někdy čas, kdy na tvé srdce přiletím pro nový purpur zas! Teď v boj!“ a v bílou lvovu hruď svůj vráží zob a spár a třebe teplou jeho krev a klektá strach a zmar. 33 A tyje, tuční stále víc i roste na úžas, a rve i škubá vše, co kol, a trhá zas a zas. Proud nachu zbarvil český štít a stékal v Karlův klín; lid vyděšen, trůn potřísněn i zlatý baldachýn. Pln hrůzy zúpěl útlý Jan, pln strachu Václav stál, ten v baldachýn svou hlavu kryl, ten v otcův pluviál. Leč Zikmund, dobyv meče v ráz, v prs Janovi ho vbod’ i Václavu: „Zhyň každý z vás, jen můj se povznes rod!“ Vzdech’ Karel, svatý pustil meč, v tom náhle živý v skok lev říšský tlapy rozzuřen vryl bratrobijci v bok. Vzkřik’ Zikmund – procit’ poděšen, a z hrdla strach se dral: „Ach, bolest cítím v slabinách, jak lev by do nich pral! 34 Když uleveno lékařem, zas Zikmund v lože pad’, a hroznýš snění skotoučen hloub v nitro se mu vkrad. 35
V.
NA ZBRASLAVI.
Suť na Zbraslavi v prvý chrám zas přebudoval sen, v něm Zikmund v příval myšlenek a dum je pohroužen. Zří na oltář, kde s Ježíšem byl milec Páně Jan, jenž Mutinovým uměním byl v zlatě malován. Když na obraz se zahleděl, dvé známých poznal hlav; ten zlatovlasý Jan byl on, ten druhý Váceslav. Však Janova se mění tvář, a líbezný dřív zrak se nítí světlem příšerným jak blesk, když trhá mrak. 36 Vlas rudne, líci roste vous, zášť siným trhá rtem, Jan s tváří dříve lahodnou – je zrádným Jidášem. A na bratra svou šklebí tvář: „Lid má tě bohem, viď, leč, chceš-li podmanit si svět, mým příkladem se řiď. Kdo překážkou ti, toho znič – hleď na mne přec, ať zvíš – hruď dýkou jemu poceluj...“ a bodá bratra již. Vzkřik’ Václav; z ňader vyrval hrot, a z rány na oltář trysk’ krve purpurový proud i v Zikmundovu tvář. Chrám chví se, Zikmund polekán chce z dveří jeho ven, leč temnou hrobkou – žalářem – je náhle obezděn. „Kde jsem?“ „Aj, Siklošský to sklep,“ dí při okénci stráž, „tvým pánem magnát: vůdce tvůj, bán Gara Mikuláš. 37 Tam v koutku plesnivý máš chléb a vedle vody džbán. Tak zemězrádce vězní Kont a statečný náš bán.“ A v prostřed koby ustrašen dlí Zikmund lidem klat, vous jeho zcuchán, zježen vlas a roztrhán je šat. Skráň plesnivou i vetchou hruď mu klove útrap roj; i sténá, volá... Marný hlas, a marný každý boj! Však hle, kdos rozvaluje zeď a zrakem jasní noc, toť vražděný dřív Václav sám jde bratru na pomoc. A z koby spoustou rozvalin zas bratra vede ven, kde oděného v zlatý plášť jej líbá jarní den. Však Zikmund sotva svoboden v ráz vášní znova vřel; když kolem skrání bratrových skvost otce Karla zřel. 38 „Můj“,Můj,“ volá, „můj je klenot ten,“ a s hlavy mu ho strh’ a ranou v prsa bratra zpět do temné koby vrh’. Vzkřik’ Václav. Zikmund procit’, vzdech: „Teď úzkosti jsem prost, kéž tomu snění jednou přec lze dračí sroubit chvost!“ Však nelze; znova spánkem dán je strachu za kořist; co na kužel dal první sen, dál druhý jal se příst. 39
VI.
MILOSTNICE.
Ve starém hradě budínském se hlučný slaví hod, vždyť s Karlovým že snoubil se, hrd Ludvíkův je rod. Pych Němcův, Zikmund, s Marií, jež první z říše dcer, kvas svatby slaví nádherný a hlučný svatvečer. Tlum vzácných hostí z různých stran se v síních vlní všech, leč královna sní mládí sen jak poupě v lupenech. Dnes žezlo má, leč zítra již je vezme Zikmund král, jenž s dravce okem krvavým s ní při oltáři stál. 40 Dnes podala mu ruku svou, leč srdce svatý pal v ní juný Forgáč ondy vzdul a v taji rozháral. Je snoubena, leč odporem jí ves ten ruch a hluk; čím blíže k půlnoci, tím víc ji trýzní srdce tluk. Níž s trůnu hledí v panstva dav a v paní pestrou směs, ret šepce: „Štěstí, blaho mé, proč prchly jste mi dnes?“ A zase šepce bledý ret a zachvívá se prs jak hrdlička, již snesla bouř na bílých růží trs. „Pryč z večeřadla s královnou, pryč, v lože z komnat těch, je chora, blankyt očí zvlh’, a ňadry bouří vzdech!“ A vedena, je do komnat – snů zlatý závoj spad’, ráj mládí za ní uzavřen, a život zbaven vnad. 41 Dál svatební však trvá hod, jak s magnáty chce král; i rozléhá se kotlů hlas, a trouby zvučí dál. VšeVše, co je v síních královských, to jediný je vír, a neustává hudebník, ni král ni bohatýr. A byla půlnoc; na stolec král v plné slávě sed’, a první velmož, palatín kýs průvod k stolci ved’. Byl průvod s darů nádherou, byl průvod sličných děv, že Zikmundovi údivem v tvář bledou tryskla krev. Z děv každá s dvorným úklonem a sladkým dává rtem, čím Tvůrce Uhry požehnal, co skvostem vložil v zem. Na stupňů hedbáv prestolný se kupí s darem dar, vše, co má les, co v jezerech a z hor co svítí spár. 42 Hle, zlato kukuřičných zrn, a tučný brav a zvěř, a hojnost ryb a broskví plod a révy sladká šeř. aA v kytce různých pšenic klas a snopek z bujných žit, a konopí a plavý len v kloub sličně stužkou svit. A kámen, v němž je oheň skryt a bílý chléb a sůl a zlaté rudy bohatost, již skrývá země půl. – Hod skončen, uklonil se král, vstal, do ložnice šel, kam vonné svíce komorník před králem donášel. Tam sluze v odchod kynul král a v hebké křeslo kles’, by před spaním zřel v duchu zas, co darem spatřil dnes. A dumá, sní... V dví puká zeď, půl tam jde, půle sem, a jiný průvod divných žen: tím vchází otvorem. 43 Dřív nežli zlekán zvolat moh’, již prvá jde mu vstříc a snímá roušku: je to klam? – ký výkvět krasavic! Tvář hrdou, zvýšenou má skráň, skvost carský čela kol, plášť na ramenech, v jakém jen král stoupá na prestol: Na hrdle diamantů rej, kol boků zlatý pás, a pavím peřím ozdoben je rudý panin vlas. I sklání hrdou hlavu níž: „My proto přišly dnes, by královsky, jak započal, též skončen byl tvůj ples. My všakým vládnem životem, ty’s nad jiné nám mil, tvé srdce plno lásky jest, již nám jsi posvětil. Z nás každá zulíbá tvůj ret, než říš svou oslníš!...“ a v rozhárání šíje kol mu padá žena již. 44 „Ó pojď, ó pojď a poceluj náš ušlechtilý kruh, jsi dávno naším zvolencem, náš vládce ty’s – náš bůh! My nohsledky jsme králů všech, jen námi vzrostl Řím; jen námi budeš císařem, co dávno přáním tvým. Jen námi velkým budeš slout, jak Augustus byl zván, jak Caligula, Claudius a Nero velikán! Sem, družky, zlíbejte ho v jas a zjařte ňader žeh, ať šlehá krví mladistvou, co skryto ve smyslech!“ A vášnivě zas objat král a vroucně líbán jest, až v ňadrech zakuklený hřích vzpial křídla na ručest. „Buď pyšným, králi, zní to kol, patř světa nízký rej, viz, co je lidstvo a co ty’s! Král! – Lidstvem pohrdej! 45 Po slávě nad ostatní baž, hleď všude prvním být; sám sebe hleď vždy milovat, sám sebe nejvýš ctít! Jeť králův ctností pyšným být; a není králem ten, kdo prostým lidem nepohrd’ jak nocí jasný den. Jsem hrdá, miluj mě a věř: lid roste jako les, když není mýcen, musí hnít, – nač pádný meč bys nes’! Mým darem svoji přílbu zdob, zde vezmi onen skvost, jímž Heře zalíbil se páv... když rozvinul svůj chvost!“ – A druhá líbá: „Střádej, spoř! to králů řídká ctnost; slyš družku svoji útulnou, či dukátů máš dost? Já šetřím, nedám, dám-li však, chci stonásobně zpět, co před věky mi Jidáš skyt’, byl mizerný jen tret.“ 46 „Druž třetí však dá skvostný dar, jímž nepohrdneš snad: květ plných ňader, očí žár, vrch dívčích krás i vnad. Vznět bujné mysli, krve rej a rozkoš v lásky vzdech, jí znaven usneš na ňadrech, s rtem žhoucím na ústech. Číš zlatou v ruce – viz, zde jest, kol hlavy růží květ...“ Leč z květů k číši tíhne had, dřív jda se napájet. Zrak ženy v půl jest uzavřen, žár v otevřených rtech, prs bouří krve rozvlněn, a zrychlen horký dech. A vášnivě dí králi vstříc: „Spěš, kam tě volá chtíč, toť žití vrchol jest i cíl a věků zlatý klíč. Mně různě spílá lidský chvast, leč chvastu vale dej, spěš se mnou ruče v skočný vír a lidmi povrhej! 47 Jsem nahá, kyprá, ztepilá a plna svůdných vloh, bys vroucněji mě obejmout a těla užít moh’. Sil tuřích jarou nezdolnost za drahý vezmi dar, jím nebe plné andělův lze uvést tobě v zmar!“ – Jde čtvrtá; její temný vlas je z hadův upleten, a z kosmých oči srší zášť, a vztek vše bere v plen. Drak úslužným jí nohsledem, prs hlode rudý had, leč skryt je stuhou ohnivou jak zmok, když v plamen pad’ „Můj pane!“ dí, „co jiný má, vždy lepší je; to chtěj, ty nemáš-li, ať nemá též, leč máš-li, nedávej!“ A pátá vchází: „Vládni tak, jak v bajce vzteklý lev, by lid se třásl před tebou, vzplaň místo v lásku v hněv! 48 Krev nachu netřísní, to víš, a krále zdobí nach – lid zřídka dává lásku v dar, tož lépe, má-li strach. Vzdor rychle mečem urovnej a neodpouštěj vin; líp zkrotíš nežli svobodou lid ostřím širočin! Zde své ti dary podávám: meč, topor, pochodeň, kdo národy chceš ovládnout, bij, moř je, hub a pleň!“ – Jde šestá! Thyrsus levá pěst a pravá třímá číš, jdouc vrávorá a šklebí se: „Víš, žal čím utopíš? Jen vínem, vínem! Sladká tresť je víno, bůh tě živ! té pravdy Noemových dob buď zbožně pamětliv! A pij a pij a požívej! Co činit měl by král, než aby za dne víno pil a v noci miloval? 49 Svůj thyrsus darem podávám, jej žezlem měj a věř, že bohyní a geniem máš Silenovu dceř!“ – A sedmá líbá: „Odpočiň, nač práce sprostý ruch? což člověk stvořen k tomu snad, by v jařmu vad’ a tuh’? Zda kope holub, oře čáp, zda racek pleje len? či hlemýžď, chléb by vyhledal, snad předstihuje den? Zda tepe jelen v lůno skal, by našel zřídla jas, či volá komoň: já chci pluh, sem, sem s ním, prosím vás? Kmen v lese zdráv-li není víc než každý lidský brat a pětkrát muže silnějším a vyšším desetkrát? To proto jen, že práce ruch mu hloupou bajkou, věz, a přec radostí zpěvný pták blah v ňadra se mu snes. 50 A král! král prací mřít by měl jak bídný rabův syn? – Ať trmácí se rolník, chlap, ty za ně odpočiň! Zde rouno darem přináším, spi, hov si; jeť vše dým, jen v klidu, v míru, v spánku jen je člověk blaženým! Lid „Hlavní hříchy“ přezděl nám, co jsme, ty líp však zvíš – leč tři zde z našich nohsledek si ještě přidružiž! Ty patří k nám, pak deset nás, v jich vábné lůno spěj, a tajemných vnad půvabem si věrně sloužit dej! Jde první, ruku pod pláštěm – ne ruku, ale spár – a s hlavy havran ošklivec jí křehce: „Já jsem zmar!“ „Jsem Loupež; radu přináším, co míti chceš, to ber, ty’s král, co lid si vytěžil, má tebou na úvěr. 51 Ber! nedá-li, nač nosíš meč? tys pánem žití přec... ať pokrmí se na trupech můj lačný křídlatec!“ A druhá králi s úklonem: „Kdy strachem nechceš bříst, tu uzdou lidstva nejlepší je k lidstvu nenávist!“ A hle, zde třetí! Škraboškou ret hadí ukryt jest, a jazyk na dél přervaný se třese na ručest. „Měň, Zikmunde, měň svoji tvář, ať netuší tvůj lid, že záhubou jej ovíjíš, když okem jevíš klid. Než přelstí tebe, přelsti jej; jed v malvazír dej, trav, zla místo dobra sobě važ a špalků místo hlav! Co přislíbíš, čiň naopak a proměň na úskok... Zde škrabošku a dýku měj, ta stačí v hruď i bok! —“ 52 „Kdo jste,“ dí Zikmund, „rcete přec, kdo posílá mi vás?“ „Ten, který blankyt zatemnil a křídly slunce zhas’! Jenž bleskům nebes vzdoroval, chtě raděj v temnu dlít, než aby věčnou úsluhou měl umírat a tlít. Ten démon, cherubínův druh, jenž zbouřil nebes říš a sídlem věčnou zvolil noc, kde vládcem jest, zda víš? Hleď na nás! Sedmerý jsme hřích, ty’s vzácnou schránkou všech, pln námi jsi; pln v srdci svém i v mozku závitech! Já Pýcha!... Lakota jsem já, my Smilstvo, Závist, Hněv! já Obžerství – já Lenost jsem...“ „A vy? vše každá zjev!“ „My tři jsme sestry předešlých, nás stejná váže ctnost. Já Loupež jsem! Já vzteklá Zášť! Já lstivá Úskočnost! 53 Jsi náš, jsi náš, již neváhej a obejmi náš pás, na žití vzruch, na žití rejrej, na žití hod a kvas! Nuž, předrahý, nám srdce dej, své snubné ženy nech; jest všední, čin co nezrodil u vášně plamenech. Spěš! Z její duše dýše mráz a z našich slunný žár, drž s námi! k ctnostem času dost, až budeš chab a stár.“ A nutí krále v koloběh a nutí krále v skok; i potopil se Zikmund v ráz v jich chtíčů veletok. A skáče, křepčí stále víc a volá prázdně číš: „Aj, za vás, kytko svůdných žen, dám trůn svůj i svou říš! Dám sebe sám, jen dál, jen dál, z vás každá zvlášť mne měj, a mozek můj a duši mou rtem žhavým vylíbej!“ 54 A křepčí, skáče rozvášněn, až ztrácí dech a cit a klesá, padá chab a sláb, jich celováním syt. Žen výskot hlučí v komnatách; on blábolí jen: „Dost!“ „Jen hyň; jen hyň!“ zní hlučný smích, „jen hyň nám pro radost!“ Král vstát chce. – Nelze; sténá jen... a bdí... „Ó hrozný cval! Pít, žízním!“ Sluha vína dal, pil Zikmund... kles’ – a spal. Leč duši nevrátil se klid, zas k loži strach se snes’ a rozhněván ho postavil v snů rozbouřený les! 55
VII.
NA ÚTĚKU.
Před pomstou Turků prchá král, až v tajném lůně skal sluj dravcům dávno nevlídnou si za skrýš vyhledal. V kout temný choulí se jak vlk, zlý pusty zavilec, když žhavým bodcem ukrocen je v železnou dán klec. V mech zahrabán je, opuštěn, mře, hyne, siná ret, a vedle sedí s úšklebem až na kost vyschlý kmet. Druh divný: vlasy zježeny, zrak zapadlý je v důl, a zvadlá ruka – supí dráp – má v opor drsnou hůl. 56 „Kdo jsi?“ dí Zikmund ustrašen. „a zkad jsi přišel sem?“ „Chceš tolik vědět najednou? Jsem vojny dědicem! Jdu z Cařihradu, kde byl štván svých kněží na povel, do války vehnal klidný lid mdlý císař Manuel. Tvé bydlo jsem si oblíbil, nuž z půlky se mi kliď, jsem Hlad, to velmi řídký host u velkých pánů, viď? – Aj, strádáš! věz, bylť život tvůj mou dýkou tajně klát, chci zřít, zda může mi spíš král než žebrák vzdorovat. Hehe! můj milý, dobře vím, toť strašlivo, co den kal bahna pít a nechutnou jíst dubí kůru jen! Což zdechliny si nevážíš? zde jest jí dost a dost! Vlk ovšem lepší maso vzal, leč zbyla přece kost. 57 A tamo tuří kýta, viz, jez, z nedávných je dob, jen chutě, než ji sklove sup a po ní snad tvůj drob!“ A chechtá se a mluví zas: „Sem s kýtou v útulek, či nechceš z mrchy ochutnat a dokázat, že’s rek?“ Král zlícený chyt’ kmetův vous, leč klesá, padá sláb; kmet hněviv králův život stisk’ a sevřel v tuhý dráp. A hmoždil, mořil: „Jen se chvěj a svíjej, teď jsi můj, vždyť národ trpěl mnohem víc tvou válkou, pamatuj!“ A nehty v život ponořil a zuřivě v něm ryl; Král zúpěl, do klubka se svil, a v podušky se kryl. Zrak zděšením byl vypoulen, z úst těžký dral se sten; bděl: „Lék chci!“ Ruče lékařem lék sladký přinesen. 58 A sotva pozřel král, již spal, leč zběsilých snů láj jej pomstou žene příšernou jak Kaina v jiný kraj. 59
VIII.
V NOVÉ CELE.
Sen černý pomsty na peruť pln hněvu spáče vzal, by do Nové jej Cely nes’, kde chmurný klášter stál. Tam za noci se vidí král: déšť v zprahlou pere zem i v kobek okna, mříženým jež kryta železem. Jak vlk se plouží, stane zas a halí tělo v plášť, hněv s lakotou mu klovou hruď a z oka šlehá zášť. Vzdech těžký v sluch mu doletěl, král zachvěl se a lek’, a po vzdechu jak k lupu vlk se podél stěny vlek’. – 60 Hle, v nízkém okně bledá zář, král do vnitř zřel i stih’, jak na lůžku mře kníže Jan, jejž šedý hlídá mnich. A v mříže rukou sahá král a volá do oken. „Zda v mdlobách posud bratr můj, či svit’ mých přání den?“ Mnich polohlasem z okna děl: „ Jan Zhořelecký shas’, tvým Nová Marka dědictvím!...“ „Tak!“ jásá král, „bylť čas!“ Jdi, zbožný mniše, neváhej a zjev to v říši všem; jsi věrný sluha, chytrý muž, a budeš opatem.“ V tom mrtvý vstal. Jak přimrazen stál král a líce skryl, leč Jan skrz mříže pojednou mu ruku uchopil. I sténá Zikmund: „Pusť mě, pusť, tvůj sval mi láme kost!“ „Aj, nepustím,“ dí Jan, „Bůh sám tě vezmi na milost! 61 Že miloval mě český lid, dal’s jedu, ej, vždyť vím; vrať život mi, sic nikdy již tě na trůn nepustím!“ „Pusť,“ úpí znova Zikmund král, „toť krutá bolů strž,“ mnich však děl Janu: „Nepouštěj, já prost jsem, jej si drž!“ Když mnich však zuby vyškeřil a v hlasný smích se dal, byl Jošt to sám a děl: „No, viď, já statně pomáhal!“ Jdi s Janem, vládnout budu sám, kde ty teď panuješ!“ A Zikmund zlostně bratru v tvář: „A přece nebudeš!“ „I tebe zavru v temný hrob, mám dobrý na to lík, „Aj tak?“ dí Jošt, Jan krále tisk’, ten vzkřik’ a bděl; sen znik’. Leč na krátko jen peruť vznes’, zpět střelmo slet’ a hned, jak na zdechlinu krkavec zas králi na hruď sed’. 62
IX
PO BITVĚ NIKOPOLSKENIKOPOLSKÉ.
U Nikopole bojován i skončen tuhý boj, a po Bulharsku rozkvašen je Turků děsný roj. Byl marný franckých mečů chvat a srbské síly vzlet, král Zikmund prch’, a za králem táh’ vítěz Bajazet. Hněv metal okem „Ilderim“, vše mořil Turků ruch, kdo hrdinou, mřel čepelem, kdo babou, strachem tuh’. Král Zikmund, chabý zbabělec, je strachem z pole hnán, že dohonit ho nemohou ni bojovnik, ni pán 63 A není sluhy tu ni tam, prch’ Maďar dobrodruh, kol tma, a v dáli sténá lid: „Ej, králi, znič tě Bůh!“ Vždy dále spěchá král, leč kam? jak úmorný to běh, až náhle na zpuchřelý člun jej babský žene spěch. Běs Dunajským kde korytem hnal krve proudný sběh, sám v člunu pluje Zikmund král pln úzkosti; má spěch. Pěst, chabá meče ulapit, je k veslu silna dost, ač loďku řídí napořád jen strachu zběsilost. Krev chabou podlévá mu dlaň, jež pálí stále víc, a sterým šípem se všech stran jej stíhá půlměsíc. Král pluje, zlícen víří proud, ba již se v loďku vsul a zčeřených vln ohonem ji dravě ovinul. 64 A vyl a tlamu rozevřel, dav v kočičí se skok; a buší tlapou netvornou na nízký člunu bok. A třese hřívou rozvzteklen a trhá králem v hloub, – až chví se každý těla sval a každý těla kloub. Člun zmítán těká Dunajem vždy moři blíž a blíž, a nepomáhá kletba již ni modlitba, ni kříž. Vln neúdolným ramenům je marný každý vzdor; jak stéblo zlomen vesla hrot, jež král měl na opor. Strach zalomcoval Zikmundem, vlas stavěl se mu v jež, z vod, zmetešených příbojem, hned úval byl, hned věž. To není peřejný jen proud a příval rudých vln; jeť Dunaj krvi zabarven, jeť Dunaj zbitých pln! 65 Toť Nikopolská vojska jsou, zde veškeren jich stek; v něm Zikmund v člunu zbabělcem, ti druzí samý rek. Zde kluší jedni; opodál se jiní mají v let, na místě koní sedlán jest vln zkosmatělý hřbet. Sem tamo skáče výš a níž vod bělohřivý kůň, hned chvostem mrská carský člun, hned plecem tiskne v tůň. A nelze lodi vybavit z té těsné spousty tě; vše hrozí, kamo v úzkostech král zrakem zaletěl. Ač zbytkem vesla tu a tam vln ukrotit chce šum, přec marně, stále víc a víc jich divý roste tlum. A nová vlna padla v člun, ten kles’ i vzlét’ jak míč, a z vlny s tváří hrozivou vzrost’ Miloš Kobilič. 66 Zrak vytřeštil naň Zikmund král, strach zved’ mu plavý vlas, a skety chabá zženštilost mu slzou tekla s řas. Vztek bouře člunem zatočil, leč Miloš přímo stál. „Co chceš zde? nejsem Murad přec...!“ král bázliv zajektal. „To vím, jsi Horší zlotřilec, bylť Murad pouhý pes – ty’s vzteklý vlk, jenž běsem hnán v past pomsty mé jsi vlez’! V boj bratry vedl jsi, leč prch’, než Turčín šavli zved’, jsi živ, bys ženy k tanci jen, ne muže k boji ved’! Zda v babském srdci bydlí vzdor? zhyň, věru bude líp! nač před šípy ti prchat? mluv, vždyť štítí se tě šíp! Hleď, voj tvůj plave roztříštěn jak padlé dříví s hor, zda lze ho lapit v proudu tom a spoutat v pevný vor? 67 My, bojovníci tvoji, viz, v zlý vrženi jsme proud, leč teď, když jsme tě lapli, hned msty vykonán buď soud. Zde hříčkou mizernou tvůj meč, vln nepřemůžeš svod, a modlitbičkou nevnutíš pluk světců v rozruch vod. Když král jsi, rozkaž vlně: „Stůj!“ však ona půjde přec! Ej, chlap jsi, zrádně’s z boje prch’, tož zjevně v peklo tec!“ I dupnul Miloš – loďku zvrh’ – král zajík’ se – kles’ v tůň – a po něm vlna za vlnou jak poplašený kůň... Vzkřik’ – vymanil se z podušek: „Kde, probůh, kde to jsem? své nohy smím-li postavit na kolotavou zem?“ „Ó smíš, bylť sen, zde elixír!“ Vzal číš a žízniv pil, lék do žil vnik’ a k hlavě stoup’ a spánek urychlil. 68 Leč v choré lebce doutnal král jak zpráchnivělý peň, – až ohyzdný ďas moře zas v snů vlék’ jej prohlubeň. – 69
X.
NA BESARABSKÝCH PUSTINÁCH.
Po besarabských pustinách král bloudí uplašen, zda vlkům bude za kořist či padne bouři v plen? Hned vázne v písku palčivém, hned klesá v bahna rmut, a zase trním haditým je v černá pouta skut. Zrak strachem potrhán je, chab, mdlá v hrdle vázne řeč, a ruka trhá zvadlý mech, jímž ustýlá si v kleč. V ten pelech ukládá se spat, však dřív než ještě leh’, zrak v noční soumrak vyvalil a ztajil slabý dech. 70 V stín houštin temně hlubokých plá ustrašený zor... slyš křoví šelest! Medvěd snad, či loupežník jde z hor? Muž divný rozhrnuje mláz a listy kapradin! hle, k němu kráčí pojednou kýs Rumun bojarin. Jen opanky má na nohou a kolem boku pás, a krátkým krznem kryje hrud a rudou čapkou vlas. Tvář vedrem žití zvadla již, z úst chví se trpký smích: „Aj ty’s to, Zikmund? vítán bud v těch časech divokých! Ty asi netušíš, kdo jsem, leč co’s mi ondy skyt’, to jdu ti jako poctivec, ctný muži, oplatit. Ne také lože jako kdys, dnes jiné uchystám, leč žel, že nelze dáti víc; dnes spát v něm budeš sám. 71 Vstaň, pane králi, spěchá čas, nechť vlčno, k čemu strach? Já tisíckrát tou cestou šel a v tmavších hodinách.“ – Král z vůdce potěšený vstal a volně dal se vést: „Jen za mnou, jinak k smrti až se v cestách budeš plést.“ I vede krále v hustou mláz a drsnou cestou zmol; hned mocí vleče v příkrý vrch, hned v rudý bahna dol. Až hle, tu úpor vývratův, v něm kamenitá tříšť, a kolem kmenů zpuchřelých poušť plna mravenišť. A prostřed pouště jedle kmen, kol její spadlý plod, zde rudých mravenců je hrad, v němž řádí jejich rod. A vzad, kde jedli s dutinou jen řídká kryje chvoj, je pilnou prací zanesen včel brtných bdělý roj. – 72 „Jsme u cíle; nuž dolů šat, jak doma sobě veď; viz, vždyť jsem bezvolný tvůj tchán, Jan Morsynaj, jen hleď! Tvůj tchán,“ a za ruku ho vzal: „Jen nebraň se, jen nech, co chytnu, držím, nepustím, mám pomstu ve svalech. Než zbabělcem jsi odcházel na Turků divou sběř, chrám boží prznil’s brekotem a lstí mou něžnou dceř. A vadla – syn jí narozen – já s ženou také zvad’, ej, teď jsi můj, dnes pojednou jsi v moje ruce pad’.“ A provaz z torby béře již... král zasténal a klek’... „Ó nepros, mravenčí ti dnes dám lůžkem pahrbek. Zde zřel jsem ondy dceru svou když zhubil’s její ctnost; sem dravou smečkou výčitek ji štvala šílenost. 73 Zde hmyzu padla za kořist – ó, k nevěření věc – nic nezbylo z těch dívčích vnad, jen bílý kostlivec. Ty za živa však skonej tak: mři, strádej, trp a hyň a jako had se rozplítej a jako had se viň!“ – A na strom krále připoutal: výš nohy dal, leb níž... a spousta rudých mravencův mu trýzní tělo již. „Tak, pane zeti, dobrou noc, a dobře se tu měj!“ i kráčí v les, a drobný hmyz dal v příšerný se rej. Král zaúpěl... bděl, a lékař děl: „Co ráčíš?“ „Pryč ten hmyz! mě pálí tělo...“ „To je krev, zlá krev; kéž pospal bys’.“ I dal mu lék a hedbávem mu setřel potu brod; král zdřím’, leč ruče jiný sen v hruď pomsty nůž mu vbod’. 74
XI.
NÁVŠTĚVA Z KŘÍŽEVCE.
Snů tajnou cestou vchází muž, pln zlata jeho šat, leč kolem šíje rudý pruh, jak sekerou byl ťat. Na hnědé surce bílý plášť, skvost na obrubách ster, a za čapkovou agrafou dvé trčí orlích per. Rtem bledým mluví rozechvěn: „Nuž, králi, znova nič! mám hlavu zas, mám duši zas: jsem Štěpán Lackovič. Ten, jejž jsi na sněm vylákal a ve Křiževci jal, bys před svým stolcem rozkacen mu hlavu srubnout dal. 75 Ten, jehož trup jsi oknem svrh’; znáš dobře as ten zjev, vždyť posud na zdech straší lid má v kámen vpitá krev. Jsem ten, jenž vzdor ti vrhl v tvář, když novou kul jsi lest, chtě lid náš místo v Turků zem na bratry Čechy vést. Mníš, že se zdaří někdy snad, co ode mne jsi chtěl, by Slovan z choutek královských svých bratrů zapomněl? Ne, s Čechem Chrvát pobratřen a s Chrvátem zas Čech, my jeden lid jsme, pamatuj, a jeden cit v nás všech! My Slovanstva jsme dvojí stráž – nechť zlob tvých sebe víc – čel našich orli jedno jsou a létají si vstříc. I přes Dunaje širý proud a Labe dalný běh vždy srdce k sobě přivinou zde Chrvát, onde Čech. 76 Tak na vždy bude, pamatuj, stín můj ti věštcem buď, že jednu duši junáckou má millionův hruď. Nás neodloučíš, zhyneš spíš jak mrzák bez opor, jak mršná kořist dravých snův, jak padlý medvěd hor. Schneš na kostlivce, skonáváš, máš strach; já radost mám! Spěš, svobodu dej urvanou zpět Čechům a zpět nám! A ne-li... lotře, proč se chvíš? proč hadí jazyk zmlk’? – pak také s okna poletíš, by vlky žrán byl vlk. Ať duše tvá je krkavcem a hledá peklu vděk na Turcích námi pobitých svůj věčný újedek! Aj, modlíš se, máš růženec, leč strachem ztrácíš dech; když není v krčmě vína již, nač nad vraty je věch? 77 Nech rouhání!“ A krále chyť a sevřel hrdlo v pěst... „Už věz, co cizí králík nám a k tomu zlosyn jest! Já myslil dřív, že z českých niv brat milý přišel k nám, a místo něho Němce jen za hrdlo v pěsti mám! Já myslil, z vltavských že niv k nám přišel bratr Čech, a místo něho v ruce mám všech neřestí jen měch. Pryč, stěhuj se!... A rozzuřen jej k oknu síně nes’ a v hloub jím met’... Král děsně křik – sáh’ k hrdlu – vstal – a kles’. „Čím strádáš, pane? Mluv, co jest?“ „Nic, nic, jen zde, hleď sem, ten čechelový úvazek mě svírá pod hrdlem!“ Je rozvázán. Král lehl výš – leč strachu není prost; spal – srdce kol však svíjel se had snů a v draka rost. 78
XII.
V BLANÍKU.
Král Zikmund v Čechách, a kde ten tam zrada, lest a lež; hrad pro sebe dal upravit, pro bratra Bílou věž. V hruď Václavovu – v růže had pln lísání se skryl, při víně vesel líbal jej a večer uvěznil. A k jeho hradům v čele vojsk hnal lotrovský ho hněv, a ničil vše a do hradeb svou vtýkal korouhev. Strýc Prokop lestným úkladem je na Bezdězi jat, kam Zikmundem byl vylákán a v těžká pouta spiat. 79 Tak zajatého vojskem svým jen proto vede král, že s Václavem se usmířil a k právu země stál. I pospíchá s ním před BlaníkBlaník, kde posádku má brat: „Aj, vzdejte se, než s bratrovcem líp pozná se můj kat!“ „My nevzdáme se přec, to věz, ač Prokopa jsi chyt, kdo obskočit chtěl Blaník náš, byl vždycky řádně bit. Tvrz chceš-li mít, ji dobývej, my nejsme hejno bab, tys králem, viď, tož prvním buď, a bojuj dřív než rab!“ „Aj potřeštěnci!“ Zikmund zas, „já přinutím vás přec: hej, Uhři, veden na taras buď Prokop zajatec! Tam ku sloupu buď upoután a šípáno mu v hruď, kdo protkneš srdce prostředkem, mým prvním milcem buď!“ 80 A v divém chechtu Kumán, Čud, už tětivu svou stáh’, by vykonal, jak přikázal král Zikmund bratrovrah. Leč marně! dřív než šípy met’, vír bouřný náhle vstal a z obřích dlaní s pískem prach v zrak škůdci nasypal. Šíp s pružné tětivy mu strh’ a do země ho vbod’, a hvízdal si a neustal svůj křepčit chorovod. „Sem, luk chci,“ volal Zikmund, „luk! snad dovedu to líp...“ i nasadil a namířil a v prsa jatce šíp’. Hrot v srdci vázne, Prokop vzkřik: „Dost! Běda, hoří hruď! Ó světče, s vojskem blanickým mně na pomoc se vzbuď!“ Král chechtá se, mdlý Prokop však svou k vrchu šine tvář, a kypré hory na ňadrech se šíři lesklá zář. 81 A země duní pojednou a duní zas a zas, jak z dálavy když kvapí bouř na dravčí hodokvas. Snad hnízdem jí ta hora jest, z níž vzletí jako drak; ej, Zikmunde, té bouře blesk tvých Uhrů prorve mrak? Tam na úpati hory hleď! slyš ruch a lomoz ten; to není bouře, vojsk to hněv, jenž víří na buben. To není nebe žhavý blesk, spíš břitkých mečů kmit, lesk rudozlatých krunýřův a skvoucích štítů svit. I koně řehcí! neslyšíš?... to blanický je sbor, jejž věrným Čechům na pomoc skryl světec v lůno hor! – A blíž a blíž jde vojů tlum, z nich vůkol roste zář; jim svatý Václav vůdcem jest, a Zikmund kloní tvář. 82 A lká: „Mým pomocníkem buď, o světče! množ mou říš; nač nestačí můj pádný meč, ty kopím vypleniž!“ Však s koně Ludmilin zří vnuk: „Vždyť požehnal ti Řím, já právu jenom pomáhám a křivdou trpícím!“ A kráčí Václav králi vstříc, a Zikmund dí: „Ký čin! Co jsi, co Prokop? Kníže jen, já císařův však syn! Jsem apoštolský Uhrů král, i tebe sluhou mám; ej, ten tvůj v hoře spící lid jak sítí porubám!“ A tasí; zlícen kvapí vpřed a bodá v světců zjev, leč marně; z ruky padá zbraň, a v žilách stydne krev. Jak bleskem ťatý skočil zpět; a jako kámen stál, blesk zlatý od Blaníka šleh’ a Blaník v září stál. 83 Byl zlatou zoří oblit hrad a každý keř a kmen, a bylo, jak by pojednou dvé sluncí svitlo v den. Jich září světec obetkán i celý jeho voj, jak zlato plane každý zrak i bohatýrská zbroj. Oř s ořem bělouš napořád, jim hvězdy svítí z čel, a každý, jak by na polet dvé bílých křídel měl. – Meč zlatý světec vytasil a nad hlavou ho vznes’ – tu z čepele v ráz živý blesk v hruď Zikmundovu kles’. A za světcem hned všechen roj meč z pochvy dobyl ven a tisíci tu božích střel je Kumán povalen. Král, v úprku jenž s koně spad’, dřív jat je, než by prch; a svatým vojem uveden je před blanický vrch. 84 Kříž světec mečem učinil a po druhé a zas, hrom zaduněl a hory hruď se otevřela v ráz. A vešlo vojsko v lůno hor, s ním Zikmund, strachem bled, i vzdechla hora v základech a zavřela se hned. – V skal lůně nedohledná síň, v ní po nádherných zdech vojsk svatých rozvěšená zbroj se třpytí v rubínech. Na každém štítě uprostřed, jak slunce v jarní den, je velikánský diamant – skvost čarný zasazen. A v klenbách síně níž a výš se leskne moře hvězd, a čtverou stranou v hory hloub je v tajné kobky vjezd. Té síně prostřed na stupních trůn luzné krásy stál, kol něho zlatých stolců řad je všude, v šíř i dál. – 85 I slezli jezdci s ořů svých, a se čtyř stran spěl rab, by rytířům byl úslužen a plnil ořům žlab. Do lesklých stájí veden kůň... král Zikmund zděšen vzdych’: své druhy v sluhách poznával, své škůdce v rytířích. Zde chlapem Albík odběhlík a Bořek, lestný rek, a z Vartenberka Chudobák a Mikeš Divůček. A pánem Hvězda, Koudelník a Louda, chlouba všech, i Chvai i Jeník, Kroměšín i Hromádka i Bleh. A při korouhvi – hrozný zjev – Jan z Dubé, všemi ctěn, ač vztekem královým byl jat a katem oběšen. – Vše klidno, ticho beze slov, jak z žuly každý muž, a světec s blaha úsměvem se k trůnu bere juž. 86 Je předveden mu Zikmund král, nechť hněviv svírá pěst – a světec dí: „Hle ukrutník, ať vyslechne svůj trest! Zde zavřen sluhou rytířův, všech hříchů schránko, buď, zde v chlapské práci v noc i den se namáhej a truď! Mým jezdcům oře opatruj a podstýlej a ciď a bystřinou je napájej a různou neřest kliď! A kartáčuj a hřebelcuj a lesklé hřívy pleť – a soumrakem jak podkoní na horský luh je veď! A neotálej, nemeškej, sic trest tě stihne ten, jenž na bratrovce před hradem tvou lstí byl připraven. Sta šípů pro tebe má sbor, a každý protkne hruď, tož dnem a nocí pacholkuj a konivodem buď! 87 Z mých druhů každý pánem tvým, jsi sluhou všech mých sluh, svých z činů platíš úrok jen, jak kázal věčný Bůh.“ Křik’ král: „Mám sluhou tobě být?“ A světec: „Sluhou všem; tys pacholkem byl chtíčů dřív, tož zas buď pacholkem!“ „Já pacholkem? víz carskou zbraň, nuž brániti se hleď!... však běda, králův řišský meč, hle, hřebelcem je teď!... Co hedváb dřív, to kamelot, co zlatohlav – to hůň; pás zlatý prostým popruhem, a zevšad řehce kůň. Král Zikmund na kolena pad’: „Pusť, světče, pusť mě ven! –“ „Já ne, Bůh propustí tě sám, až přijde soudný den!“ – „Až v soudný den? Až v soudný den! –“ křik’ Zikmund, zúpěl – bděl, až zas jak děsný netopýr sen v leb mu přiletěl. – 88
XIII.
U POKLADU VÁCLAVOVA.
Před božím hodem Zikmund král lstí Kutnou Horu vzal a po maďarsku s Országem a Pipou hodoval. I skončen královský je hod a prázden Vlaský dvůr, mdlý číšník vědra opustil a zpití hudci kůr. Vše ticho: v městě, po horách i kolem po stanech, a hvízdavý prv seveřík si do závějí leh’. Vše ticho v síních; umdlen král svou v ruce tiskne skráň, leč v polích ozývá se stráž a z mrtvol plaší káň. 89 Vždyť Kumán vojů královských hůř řádí nežli hlad, kraj kolínský je zpustošen i vsi kol Poděbrad. V noc jasnou z komnat zírá král na luny siný svit; aj, na Jakubské báni, tam ký divný světla kmit. Jest hvězda to či třepotný snad matné záře svod? Ba ne! hle, v jiskrách sněhových se zjevil jasný bod. A dlouží se a šíří se, jak blesk by na báň pad’; dva proudy jisker po bocích – hle, křídlatý jest had! Hle, náhlým křídel mávnutím déšť jisker na zem šleh’ a svěže dolů snáší se přes bílé boky střech. A na královský míří dům – i ztrnul Zikmund, zbled’, vždyť na římsu ten zlatý had pod jeho okno sed’. 90 A rudým křídlem zašuměl, a ohněm sršel zrak: i zdálo se, že v nebesích chce v požár znítit mrak. Had králi hlavou zakýval a hovořit se jal: „Zdráv, zdráv buď vladař krásných Čech, zdráv uherský buď král! Vím, proč jsi přišel, králi můj, proč dumáš, zbaven snův: do rozhárané mysli, viď, pad’ poklad Václavův! To věřím! Většíť desetkrát on vzácných skvostů těch, jež Pipinovec Karel skrad’ a zavřel v Goslarech. Či zřel jsi stříbro v bochnících a zlato v prutech? mluv, stoh florenťáků ryšavých a bílých zmrzlíkův? Jsem pokladů těch původem, já obral všecku zem; ty neznáš mne? Aj královským jsem, pane, plivníkem! 91 Jsem zplozen knížat lakotou, jež nikdy nemá dost, strach za noci mě odkájel a za dne lenivost. Zde na kostelní báni, viz, tvůj zrak – žár slunný stih’? V něm jsem se dávno před tebou na klínu vášně zlíh’. Leč nelekej se, nestrachuj, buď vesel jako spíš, ten vzácný poklad Václavův dnes ještě uvidíš. Dřív bratra tvého náhončím, jsem nyní sluhou tvým, nuž, jásej, před zázračnou skříň tě, pane, postavím. Své plece v sobolinu skryj a pospěš v moji skrýš; leč dvořanů svých – ticha dbej – ať chůzí nevzbudíš!“ A rychle odívá se král a z komnat spěchá hned, kam poletavý ohnivák jej temnou chodbou ved’. 92 V sklep skalní stříbronosných hor jak blesk druh pekel tíh’, na balvan žhavým křídlem tep’, a balvan v ráz se zdvih’. Hle výklenek, v něm černá skříň, tu sotva král že zřel, již plivník křídla tepnutím zas víko otevřel. Viz, v černé skříni zlata jest – zas víko zvednul had – a u výkřiku ztrnulém pad’ Zikmund na poklad. Před vábnou duhou ópálův sám Sirius by has’, lesk žhavých rubínů by byl i slunci na úžas. Před jiskrou granátů svůj lesk by ztratila i krev a před perlami studem has’ i růží rosný zjev. Na lebce z kosti slonových všech korun stkví se vzor, déšť diamantů napadal na čelní její svor. 93 bled lakotou se chvěje král a kasá řízy lem; „Co zde, to všecko vezmu v plen, jsemť země vladařem!“ A po klenotech ruku vztáh’ a sklonil hlavu v skříň: „Tím válkou mořit dvacet let chci Čechy na nejmíň!“ A po koruně ruku vztáh’, však dřív než hlavu zved’, již zlatý plivník jako blesk na víko truhly sed’. A víko tížil, zajásal: „Tak králi, teď mě máš! Té vazby tebe nezbaví ni sterá Plavců stráž! Čím víc se vzpínásvzpínáš, jatče můj, tím víc, má roste tíž, čím víc jsi skloněn k pokladůmpokladům, tím víc jsi k peklu blíž!“ I sténá Zikmund – nelze vstát, jeť v skřipci jeho vaz, a plivník volá: „Uváznuls, nuž, lze li, tak se spas! 94 Tvé hrdlo pěkně sevřel jsem a nepustím tě spíš, až životem i duší svou se řádně vyplatíš!“ A na víku si poskočil a smál se: „Mám tě, mám! Dřív nežli poklady jsi chyt’, jsi chycen pěkně sám! Lstí vyspěl na tě plivník, ej, lstným vnadidlem tě lap’, tím víkem skříně skřipnut dnes z Čech nejšpatnější chlap! Nu, dáš-li duši výplatou, dřív než tě uondám? jen rychle, rychle! Svolíš? Dáš?“ A Zikmund sténá: „Dám!“ A procit’, křik’: „Kde lékař?“ „Zde!“ „Té bolesti mě zbav, na onen hrozný hrdla tlak stem nestačil bych hlav!“ A lékař léku v číši dal, a císař vzal a pil, až nový sen mu žhavý dráp zas v úpleť mozku vryl. – 95
XIV.
V ŠACHTÁCH KUTNOHORSKÝCH.
Mrak balvanitý k zemi slét’ a krále v náruč vil a na Martinskou v horách věž jej zlícen postavil. Je pozdní večer, s věže král zří mlčky kolem kol na hojný násepový rov, na hojný rudný dol. Zda krev tam vidí husitskou? ba ne, ji příval splách’, to pouze rosa v červáncích hrá barvy na travách. Je sobota, a svatvečer již zvoní hlavní zvon, a černá křídla chýlí noc na „český Babylon“. 96 Šacht jícny všechny tu i tam smoud chrlí, dým a puch a kryjí domy, hrad i chrám a otravují vzduch. Jak davy hadů páry jsou, jak vášně černý hřích, a sbalují se v šedý chlum u valných kotoučích. Hle, na „Rovni“ ten „Černý Lev“ jak děsný chrlí dým, by s kouřem „Kdúle“ umdlen pad’ v klín mrakům netvorným! A „Mladý Kocour“ se „Starým“, ti v zápolení zlém v suť náspů tepou napořád svým sirným ohonem. A „Višňák“, „Štastný“, „Mouřenín“ zlý stále vedou spor; jich každým vzdechem mraků směs se valí na obzor. Leč „Kukle“ dýše více všech, té žárem zrudl ret, a z útrob žhavým s povozem ven šedý jede kmet. 97 Dvé draků vozu spřežením, a každý tré má hlav, z jich nozder šlehá jisker proud a žárný ohně splav. I stoupá šachty na pokraj a nazpět v propast hrůz, a v „Kukle“ jícen padá zas příšerný jeho vůz. Kmet hlavou sahá do oblak, jak Labe proudí vlas, vous brady vltavský jak tok hruď kryje mu i pás. Hle, v ruce třímá žezla skvost, kam šine jím, tam v spěch hned světelný se nítí pruh jak v jitru slunce žeh. I kráčí sutí skupenou ten šedý velikán a přenáší se oblakem přes dolů černý chřtán. Král Zikmund bázliv sklopil zrak, a než jej zase zved’, již stařec rukou mrazivou jej k jícnu šachty ved’. 98 „Pojď,“ mluvil, „chci ti ukázat hor těchto noční ruch; nech odporu, jsem dolů těch král: Zemník, země duch! Či netoužíš svých klenotnic a jejich skvostů znát? Tam dole spatříš v tepnách skal zdroj stříbra vyvěrat. Pojď, Zikmunde, pojď, zajásej, viz mnohou tajnou sluj, z níž vyváží tvé říši lesk chlap cizák, kovkop tvůj! Vždyť tím, co těží z ňader skal jen za jediný den, můž’ býti, pane, na sto let tvůj stolec podepřen. Nuž pojď a v hluboký ten důl své jasné oko vnoř a pokladem, jejž vytěžíš, vojsk nové pluky tvoř! Pojď, neleň!...“ Žezlem kynul duch, a z jícnu černých hrůz zas jako prve úslužen ven žhavý vyjel vůz. 99 „Vstup, pospěš, králi, neváhej; svou ukážu ti říš!...“ A plamenitým povozem v ráz neseni jsou níž. Vždy hloub a hlouběj povoz jel, až na dno šachty pad’; kam Zemník žezlem pokynul, zář kmitla odevšad. Hle, kolem v dole jaký zjev! Král ustrašen se chvěl: kam oko zírá, napořád jsou spousty mrtvých těl. Toť Husité, a Zemník zas: „Ó králi, pohleď sem! ty Husity jsi platíval kdys „černým penízem“. A znova žezlem kynul duch: „Nuž, živi buďte v ráz! Král Zikmund, zemský vetřelec, mnou snesen mezi vás!“ A žijou mrtví napořád. I ztrne lživý král; vždyť prostřed sborů husitských před živou pomstou stál: 100 Leč není dost, vždy divějším jest oněch lidí spěch, a valí se jich zhoubný proud z hor různých chodeb všech. Chce prchnout Zikmund, není kam; jej drží dolu stráž: „Stůj! z mrtvých setby, nevidíš? dnes živé hlavy máš. Patř na svých vášní rudý květ a podiv se a ztrň! Co hrůzy bylo zde a bědběd, vše ve svá ňadra shrň! Co pučelo kdy v srdci tvémtvém, je všecko hříchu plod; hleď, ona prolitá zde krev zpět padne na tvůj rod. – To český lid, jejž smetat dal tvůj rozkacený vztek a s Janem ŽeleznýmŽelezným, jejž zbil mincmistr Divůček. Těm s rudým pruhem šíje kol kat vzdorné hlavy sťal před chrámem, z jehož dveří dřív kol v kraj jsi pozíral. 101 Znáš tamo Blažka s Prstenem, jež Tábor poslal, znáš? a tamto Chodek! Ej, máš strach, leč radost – satanáš! A stranou pohleď, nářek slyš i bílých křídel šum! Toť od tvých Němců vražděný kdys útlých dítek tlum. Zde hrdin voj; jich spiatý sbor kat v děsnou propast vrh’; ej, byl to smích, když náčelník v důl hrozný druhy strh’. Hleď, kterak u výš nevzhlednou se dolu stěny pnou; vždyť pro šest tisíc světcův on jest rakví stříbrnou. Ti za svou víru padli, nuž, z jich kostí vezmi vděk; co vidíš, všecko napořád jest svatý ostatek. Vše posvěceno kolem kol, vše: hlína, kámen, kov; já strážcem ostatků jsem těch, mně trůnem tento rov. 102 Ty budeš pohřben mnohem níž, důl připraven již cel; viz! tamo hrozný otevřen je hltan do pekel!“ Kýv’ žezlem kmet; žár šlehl výš a rostl v chodbách všech, a čeřil se a rozvlnil ve strašných plamenech. Král zachvěl se. „Aj, proč se chvíš jak shnilý v bouři peň? když Hus byl pálen, zřel jsi rád svých kněží na výheň. Nuž, dolů hleď, tam tvůj je hrob!“ Král okem v šachtu vnik’... „Pojď!“ s náručí křik’ rozpiatou naň z dolu pekelník. A chechtá se a kývá zas: „Zde hojně přátel máš; ó pospěš, mistře, čeká trůn, ó pospěš, králi náš!...“ I ztrne Zikmund ustrašen, a chví se každý kloub – v tom Zemník znova žezlem kýv’, a Zikmund klesá v hloub. 103 Křikl, zařval, zaúpěl... „Zda, pane, sen tak krut?“ „Ne!... BolestBolest, jak bych žeřavou byl paží ovinut! Dej led mi na horoucí hruď!...“ Když stalo se, král ztich’, žhavý a bazilišek snů zas v mozku se mu zlíh’. 104
XV.
HODY NA ŠPILBERKU.
Na hradě Špilberce je hod; jeť Zikmund Joštův host. Jošt markrabský dřív klobouk měl, teď Němců říšský skvost. Bylť třetím zvolen císařem, kdo vládnout bude as, zda Václav, Zikmund –či snad on?... Lid divil se i žas’. Vždyť jako církev, měla v ráz tré hlav i římská říš, tak lidským právům s obou stran rost’ trojnásobný kříž. – Jošt na Špilberce rozjařen a milostiv je všem, vždyť po úplatě vešel zas v mír s králem Zikmundem. 105 Hle, skvěle zdobena je síň, a světel rudá zář vše v radost nítí napořád, i Zikmundovu tvář. Prost hněvu sedí za stolem a sladkou pije tresť, dřív čelo hněv mu ryl, leč teď je vyhladila lesť. Vnitř vášniv, s klidem v líci děl: „Ej, Jošte, jak jsi mil! věř, nechci římským králem být, když tebe purpur skryl. Leč nebuď jím též Václav brat, to slib a v slibu stůj a plný pohár, plný džbán mu bedliv opatruj! To hubí zvolna, jistě však; až vdovou bude říš, pak vím, že z peněz ukrytých mi hojně uštědříš. Jeť v Horách Kutných zboží dost a zlata mnohá skříň; my Václava-li nelapnem, vždy bude toho míň!“ 106 Kýv’ tuří hlavou chytrý Jošt „Ať jde! žil dlouho dost, a ne-li, snadno pomůžem my dva mu na věčnost.“ I smál se Zikmund potěšen a k Joštovi sed’ blíž, a snědým sluhou kumánským dal zlatou přinést číš. A na pokrytý dal ji stůl a naplnil až v lem: „Kde není Václav volenec, jsem já tvým – číšníkem! Co Mělník jest, co Chřibů sklon, co žhavý Burgund sám? z těch dříve otec popíjel, teď pouze český chám! Jen Tokajské až do nebes můž’ vznésti mysli vzruch, ej, Tokajské má s císařem pít papež jen a Bůh! Toť tekutý jest diamant, ó, pohleď jen, ký jas! Ba, po tom nelze, Jošte, viď, pít jinakého zas! 107 Ať říká svět, mnou utlačen že Hegyalský je kraj; mně – nám – svá vína musí dát, viď, není nad Tokaj! Bůh požehnej ti pohár ten, jen pij, jeť soudek spor!“ leč šeptmo dí: „V třech číších těch je trojnásobný mor! Z té první blbne každý hned a zšílí z číší dvou, z tří bleskem šlehá v žilách krev a – zmrzne pojednou!“ A hlasně dí zas: „Zdráv buď Jošt, Bůh svatou říš mu chraň!“ a pohár s jedem zkypělým mu chvatně tiskne v dlaň. Zrak vytřeštil naň chytrý Jošt, číš v tvář mu vymrštiv: „Kdo večer popíjí tvůj dar, ten není ráno živ! Znám kuchyň černých pusty žen, jich vínem mnohý zvad’; na hloupé hádě s korunkou dnes starší vyzrál had. 108 Pij sám, sic o dvou koupených tvým zlatem lotrech vím, já přeplatil je; z jedů tvých ti dají násilím!“ Jošt dup’. Dva dráby do komnat nes’ jeden pružný skok – a děsný výkřik Zikmundův splách’ ostrých jedů tok. I sténal; v loži hlavu zved’, leč přece nepovstal; snů démon rukou železnou jej dále hnal a rval. – 109
XVI.
NA HONU.
Chce lovem pobavit se král a v Insbrucký jde les, s ním dvořan, panoš, sluha, rob a nejmilejší pes. Mdlým okem v houště zírá král, pes slídí tam a sem: hned hlavu natahuje v před, hned očuchuje zem. „Hle, bílé srnky ladný zjev!“ dí král, zře v buku šeř, a béře kuši, spouští šíp, leč v ráz ta tam je zvěř. Hned Zikmund za ní do mýtin... pes k stopě hlavu schlíp’ – zas zjevila se na dostřel, a zas král spustí šíp. – 110 Dál vábí krále řídký hon, aj, hle, zde v stopě krev! stih’ srnku pes, či hrotem král. Slyš nářek z hustých dřev! „Tam bělá se! Jen dál, jen dál, té stopy, sluho, dbej, ej, vzácnou kořist budu mít dnes lovu za trofej!“ A stihl kořist, tasil zbraň, by srnku v hrdlo bod’, leč stane, ztrne okouzlen – ký divný smyslů svod? Na místě v srnku v dívčí zjev šíp zajel hrudi v střed; král chvěl se, přízrak zahrozil a mluvil; Zikmund zbled’. „Mě znáš! V tvář oběti své hleď a dávných vzpomeň chvil, kdy lestně v léčku jsi mě chyt’ a hanbou poskvrnil. Tam v městě, jež tě hostí dnes a řídký dává lov, mou čest jsi bídně poskvrnil a mě jsi sklátil v rov. 111 Víš, kterak něhy pod vínkem mě vedla družek směs, když na radnici v komnatách ti vystrojen byl ples. Skvost zlatohlavu stěny kryl a zemi vonný pel, smích dítka na lících ti hrál, běs vášně v ňadrech dlel. Já bez viny ti vyšla vstříc víl bílých královnou, té noci celá země však je pohaněna mnou. Ty’s nedbal, strach že hruď mi rval, ty’s utlumil můj ston, tvůj chtíč, lstný lovče, tenkrát již zlý na mne spáchal hon. Již tenkrát v čest mou bělostnou hrot vášní tvých je hnán – však víš – a pomocným ti psem byl Fridrich Vídeňan! On sladkým vnutil nápojem v tvou náruč bílou zvěř: mě, plesu nejútlejší zjev, mě, chudé matky dceř. 112 Byl ztracen vínek skrání mých, než patnáct prchlo jar, zář lásky mé i mládí mé, vše tebou přišlo v zmar. Hleď, kol mé hlavy rudý mák, a blín a posed jen mě zdobit smí; ach, za tvůj hřích jsem družkou divých žen! – A těkám, bloudím po lesích a hledám duše mír a vzdychám, kdy mi přijde zpět můj vzácný bohatýr? A přišel; pojď v mou náruč, spěš, dnes našich duší slet! jsemť ženou tvou – jsem vdovou tvou – již roků čtyřicet.“ Jak bleskem bouře zasažen trh’ sebou náhle král, roh hlasný rychle k ústům vznes’, roh hlasu nevydal. „Vše marno,“ králi žena zas: „něm lovčí roh tvůj jest, jak hrdlo mé, když bezciten jsi loupil moji čest. 113 Vše marno; na pokoji nech ten zlatý lovčí roh, ten nepomůže od snů zlých a děsných od mátoh! Pojď za mnou!...“ Bezvolně jde král – Hle, v houští dubí kmet, prs vydut, suchy paže jsou, a každé přes sto let. – „Viz onen strom a doupě v něm! sem hanby na pokyn jsem prchla srnou uštvanou, zde zrodil se tvůj syn! Zde říšský dědic spatřil svět, když dospěl hříchu čas, zde modrý zrak svůj otevřel, leč mojí rukou zhas’.“ Král ženě v tvář se zahleděl a zachvěl se a zbled’: „Můj syn, můj dědic! Mluv, kde jest? ó jak bych rád ho zhléd’.“ „Tam leží v zlatě pochován: v mých vlasů pramenech – na místo rakve černá prsť, na místo víka mech. 114 Viz, by zde hlídán byl tvůj syn, ta drahá tvoje krev, tvým dárkem upoutal mne žal blíž hoška na větev. Tvůj dárek, zlatý řetěz, hleď, zde na krku ho mám, já dosti hlídala, chci spát, pojď, hlídej nyní sám!“ A zlatý řetěz zachřestěl a králi na krk pad’: „Tak dobře-li, či více, mluv, mám utáhnout jej snad?“ A stahuje ho zas a zas – král v strašném chroptu vzdech’: „Pusť!...“ Bděl... „Dej, sluho, hlavu výš! Tak, tak, a teď mne nech!“ Však než komoří odešel – ba ještě nad ním stál – zas Zikmund jak psem plachá zvěř snem dál je štván a dál. 115
XVII.
VE ŠTRASBURKU.
V Lonherrenhofu štrasburském je hostem Zikmund cář; kam kročí, tam pejř kožešin, kam pohlédne, tam zář. Lamp světlo rdí se v komnatách jak zory zlatý svit; stůl, lože, skříně, křesla kol, vše zdobí aksamit. A nářadí a náčiní vše královský je pych, lesk slunce všakým paprskem těch vnad by nedostih’. Hloub noha padá v koberec jak v rozbujelý mech, a dálnou síní rozvlněn je vonný růží dech. – 116 Je večer. V úběl podušek mdlou Zikmund hlavu dal, by unaviv se vítáním noc první odpočal. Leč bílý měsíc udiven zří králi do komnat, že veselit se nechce dnes a nejde hodovat. Zda spáti bude? Stěží!... Slyš, ký divný dole sběh? Ruch pod okny je, sotva král na hedváb lože leh’. I poslouchá. Mdlý rozhovor se mění v ladný zpěv, však nejsou hlasy mužů, slyš, jen hlasy žen a děv. A dozpíváno. „Zdráv buď král!“ zní zdola sterý hlas: „Zdráv, Zikmunde, tvůj majestát, ó, sejdi mezi nás! Ó spěš! Plášť na bedra si hoď, dost odpočal jsi snad, noc k celotným zve rozkoším a ke žni rajských vnad. 117 Tvůj pohled do srdce nám vnik’ jak sladký jara svit, teď na květu se tísní květ, a květ chce trhán být. Chce trhán být, než zvadne, spěš, dech první vůně měj, a co je posud v poupatech, to v růže vylíbej! Na města luhu sadovém, kam viol vábí dech, buď urván štěstí minutám květ lásky sladší všech. Pojď chvíli v štěstí snít a žít, pojď, náš jsi pán i host, my zjevíme ti v rozkoších svou žárnou milostnost.“ – Viz, měsíc trůní v oblacích, je teplá letní noc, ty’s naše srdce okouzlil, my ve tvou padly moc.“ Kraj lahodou je naplněn, v dál před lunou prch’ stín, a s písní v srdci toužebnou slét’ slavík na jasmín. 118 Sad kolem hradu zdiven jest, ba každý květ i stvol, že mrtvo ve tvých komnatách; nuž, k veselí nás zvol. —“ „Kdo jsou?“ dí udivený král a zírá oknem ven... „Zda zástup duchů píseň pěl, či zástup je to žen?“ Leč znova zvučí svůdný zpěv: „Viz, teplé noci klín ven vábí nás, my tebe zas pod stromů baldachýn!“ A z komnat v čechelu spěl král slov vínem opojen; a chorovodu rýnských žen hned blažen padl v plen. Vše vínky z révy na hlavách, vše lehký, bílý šat – král chví se, povždy vírnějším jest jeho vášně chvat. – Už rozkypělé krve shluk hráz dvorských mravů ztek’, chtíč vítězí, z úst královských zní dravce divný skřek: 119 „Nuž, kolujte!...“ V ráz rozšířen a zase zúžen kruh jak v tanci víl, když pokraj vod svou nožkou tepou luh. Vždy ohnivějším, rychlejším je kolotný jich let; zrak na polo jest uzavřen a na polo jen ret. Hned vábně oblým ramenem svou družku jímá druž, hned v sladkém šeptu s úklonem ji vine úž a úž. Viz, po stisknutí touží hruď a po objetí pás, a rusozlatá s havraní se mísí kadeř v ráz. Jak růžím v plných poupatech, tak v ňadrech paní všech se ztajil dech, ba každá z nich je kytkou svůdných něh. Hle, ruka tepe ruku v dlaň, hruď zakryta jen v pol, bok jemně zklenut jest a pás jak útlý růží stvol. 120 A sotva stanou, v okamih se v nový tísní rej, až družka družce na úkoj rty tiskne v obličej. Při ladném víru vnad a krás si nožka tepe takt, a líbání úst planoucích se vzmáhá v katarakt. – I rozžhavil se králi zrak, zub ryl se v ret – i zmlk’, jak žádoucí když na kořist se lačný chystá vlk. Žár chtíče v sličných ženin sbor mu z vilných očí sjel a v lesku vlhkých zřítelnic jak jiskra zasyčel. Je svůdnicemi ovinut a zváben jejich hrou: „Ó, zulíbej nás, zulíbej, jež u nohou ti mrou! Spěš, líce naše poceluj, těl květných oviň skvost, a chmur, jež halí mysl tvou, buď v požívání prost! 121 Ó, nezhrdej žen pocelem, jichž těla svěžích krás chtí všecko ti dát souborem a všecko zvláště zas. Spěš! Krása ženy dává víc než sladká hroznů tresť... Či nechceš zlatých pásů nám snít s boků na ručest?...“ Král zžehnut krví, smysly zpit a dravčí touhy pln, hloub rudé oko potopil do paní vnadných vln. Než opět víří skočný rej, a v pocel ženy zvou: „Již milostnici, pane, zvol, ať tvou dnes královnou! Ať vejde všemu světu v jev a známo v městě všem, že Zikmund, římské říše král, je naším idolem! Ó, zlíbej nás, pak letmo ven, na smaragdový Rýn, kde luny svit a mračen tlum se snoubí v polostín. 122 Tam kolébavých na vlnách se houpá skvostná loď, vnitř plno stánků nádherných, pojď, tam nás doprovoď! Z rejn pestré vlajky vlají vstříc i se stěžnů i s lan, a v koši hraje na šalmaj sám věkožízný Pan. Při jeho zvucích tajemných buď šťasten zas a bláh, tam řeckým ohněm srdce tvé vzplaň s naším na vlnách! Tam do náručí sevři nás jak plamen palmy kmen a v jiskrách – v sluncích háravých – v ráj budeš unesen!“ – V skok dal se rozpálený král a révou ověnčen jak zšílenělý tancoval u vírném kole žen. A že mu čechel překážel, výš ostatních ho zved’, a jako David před archou zpit vášní sobě ved’. 123 A kolováno zas a zas, a pita mnohá číš, jak propita by měla být hned celá římská říš. A před kramářem stavil rej: „Vstaň, vetešníku, mluv, zač lýčených pár škorní as dáš lehkou za obud?“ „Ej, po grešli vám škorně dám – ba, za grešle jen půl, a krále na poháňku rád vám přidám ještě hůl.“ „Nuž hůl i škorně – neváhej – i révoví dej sem, my za thyrsus tvůj přídavek si zdobně ovinem!...“ A králi škorně dává v dar roj rozvášněných žen a v krčmu spěchá tu i tam a zase z krčmy ven. – V těch očích paní divokých, kdo zřel v ně, vilnost čet’: jich ruce tlapy tygřic jsou, v hruď vlkodlak jim v klet. 124 Jak pusté hejno bakchantek dál unáší je kvap, ó běda, koho za sebou ten vilný strhne slap! – Je k ránu. Ze všad kvapí lid, by zřel ten běsný hod a vlastních žen a vlastních dcer víl rujný chorovod. Ven před dům vyšel klenotník... „Chci prsteny!“ dí král!... Dvě stě jich rozdal, neplatil a v smíchu křepčil dál. – A po čtrnácti náměstích a ulic po třech stech jak šílen skáče římský král, až tají se mu dech. A přešli mostů šedesát a prošli sedm bran, a nedbal král, že lid se smál a sbíhal se všech stran. – Rej k přístavišti zakroužil: „Hle, jaká pěkná loď!“ I vešli: „Klidně, lodi, jen dál na Mohuč se broď! 125 Král Zikmund ve tvých úkrytech prost být chce hluku měst a všecky žhavě zulíbat, jichž vděčným hostem jest!“ Zpěv na palubě, jas a vír, leč na nábřežích smích: Zda je to král, či netvor kýs, jenž v sluji skal se zlíh’? Hle, jeho čelo! Jaký zjev! má vidličitý roh, pysk vydut je – i pařát má – toť nahý kozonoh! A ženy kolem – vizte jen! zkad přišla as ta spřež? Níž kyčlí dole huňatých dvé pařátů je též!“ Hluk vzmáhá se a roste smích: „Ký zběsilý to hon? Toť kozonožky napořád a kozonoh též on! Ty jeho uši! Hleďte přec, jak střiže jima bláh; teď válce rtů svých s úšklebkem až k dlouhým boltcům stáh’! 126 A v koši stěžně, kdo že tam? snad bděla plavby stráž?... Ej, v dudy hraje úslužen svým milým satanáš! Bůh ostříhej nás! Patřte naň! Dvě žhavá kola zrak, vlas jako po vývratu les, a každá brva mrak. I kormidelník satan jest i veslař! – Těš se, těš, tou kozí nohou králi náš, v říš ďáblův rejduješ!“ A z koše, s přídy, s kormy v ráz se děsný chechtot vzmoh’: „Loď plnou v peklo veze běs dvoukopytnatých noh! Nuž, tancuj, luzo, pokavad pluk vichrů hostí měch!“ a zavřeštěl a zapištěl, až Taunus tajil dech. Blesk ďáblích oči lána strh’ a rejna sklátil v tok, a bouře vyla z jeho dud a bila v lodi bok. 127 Vše sténá, padá: smečka žen i kozonohý král, jen satan v koši rozkacen jim s chechtem dudá dál. „Ej, křepči, králi!“ „Nelze již!...“ Pad’ – procit’ vzdech’ i vzlyk’ – hned lékař k loži přikvapil a s vínem dal mu lík. Když horkou hlavu omámil, ztich’ král; leč chvilku jen; zas snění neukrotný býk.býk jím smýkal rozzuřen. – 128 OBSAH:
Úvodem5 I. Sen básníkův7 II. Lékař13 III. U Karlova Týna26 IV. Léno braniborské30 V. Na Zbraslavi36 VI. Milostnice40 VII. Na útěku56 VIII. V Nové Cele60 IX. Po bitvě Nikopolské63 X. Na besarabských pustinách70 XI. Návštěva z Kříževce75 XII. V Blaníku79 XIII. U pokladu Václavova89 XIV. V šachtách kutnohorských96 XV. Hody na Špilberku105 XVI. Na honu110 XVII. Ve Štrasburku116
E: až; 2002 [129]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nakladatelství J. Otto, společnost s r.o. v Praze. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 130