VII.
NA ÚTĚKU.
Před pomstou Turků prchá král,
až v tajném lůně skal
sluj dravcům dávno nevlídnou
si za skrýš vyhledal.
V kout temný choulí se jak vlk,
zlý pusty zavilec,
když žhavým bodcem ukrocen
je v železnou dán klec.
V mech zahrabán je, opuštěn,
mře, hyne, siná ret,
a vedle sedí s úšklebem
až na kost vyschlý kmet.
Druh divný: vlasy zježeny,
zrak zapadlý je v důl,
a zvadlá ruka – supí dráp –
má v opor drsnou hůl.
56
„Kdo jsi?“ dí Zikmund ustrašen.
„a zkad jsi přišel sem?“
„Chceš tolik vědět najednou?
Jsem vojny dědicem!
Jdu z Cařihradu, kde byl štván
svých kněží na povel,
do války vehnal klidný lid
mdlý císař Manuel.
Tvé bydlo jsem si oblíbil,
nuž z půlky se mi kliď,
jsem Hlad, to velmi řídký host
u velkých pánů, viď? –
Aj, strádáš! věz, bylť život tvůj
mou dýkou tajně klát,
chci zřít, zda může mi spíš král
než žebrák vzdorovat.
Hehe! můj milý, dobře vím,
toť strašlivo, co den
kal bahna pít a nechutnou
jíst dubí kůru jen!
Což zdechliny si nevážíš?
zde jest jí dost a dost!
Vlk ovšem lepší maso vzal,
leč zbyla přece kost.
57
A tamo tuří kýta, viz,
jez, z nedávných je dob,
jen chutě, než ji sklove sup
a po ní snad tvůj drob!“
A chechtá se a mluví zas:
„Sem s kýtou v útulek,
či nechceš z mrchy ochutnat
a dokázat, že’s rek?“
Král zlícený chyt’ kmetův vous,
leč klesá, padá sláb;
kmet hněviv králův život stisk’
a sevřel v tuhý dráp.
A hmoždil, mořil: „Jen se chvěj
a svíjej, teď jsi můj,
vždyť národ trpěl mnohem víc
tvou válkou, pamatuj!“
A nehty v život ponořil
a zuřivě v něm ryl;
Král zúpěl, do klubka se svil,
a v podušky se kryl.
Zrak zděšením byl vypoulen,
z úst těžký dral se sten;
bděl: „Lék chci!“ Ruče lékařem
lék sladký přinesen.
58
A sotva pozřel král, již spal,
leč zběsilých snů láj
jej pomstou žene příšernou
jak Kaina v jiný kraj.
59