XII.
V BLANÍKU.
Král Zikmund v Čechách, a kde ten
tam zrada, lest a lež;
hrad pro sebe dal upravit,
pro bratra Bílou věž.
V hruď Václavovu – v růže had
pln lísání se skryl,
při víně vesel líbal jej
a večer uvěznil.
A k jeho hradům v čele vojsk
hnal lotrovský ho hněv,
a ničil vše a do hradeb
svou vtýkal korouhev.
Strýc Prokop lestným úkladem
je na Bezdězi jat,
kam Zikmundem byl vylákán
a v těžká pouta spiat.
79
Tak zajatého vojskem svým
jen proto vede král,
že s Václavem se usmířil
a k právu země stál.
I pospíchá s ním před BlaníkBlaník,
kde posádku má brat:
„Aj, vzdejte se, než s bratrovcem
líp pozná se můj kat!“
„My nevzdáme se přec, to věz,
ač Prokopa jsi chyt,
kdo obskočit chtěl Blaník náš,
byl vždycky řádně bit.
Tvrz chceš-li mít, ji dobývej,
my nejsme hejno bab,
tys králem, viď, tož prvním buď,
a bojuj dřív než rab!“
„Aj potřeštěnci!“ Zikmund zas,
„já přinutím vás přec:
hej, Uhři, veden na taras
buď Prokop zajatec!
Tam ku sloupu buď upoután
a šípáno mu v hruď,
kdo protkneš srdce prostředkem,
mým prvním milcem buď!“
80
A v divém chechtu Kumán, Čud,
už tětivu svou stáh’,
by vykonal, jak přikázal
král Zikmund bratrovrah.
Leč marně! dřív než šípy met’,
vír bouřný náhle vstal
a z obřích dlaní s pískem prach
v zrak škůdci nasypal.
Šíp s pružné tětivy mu strh’
a do země ho vbod’,
a hvízdal si a neustal
svůj křepčit chorovod.
„Sem, luk chci,“ volal Zikmund, „luk!
snad dovedu to líp...“
i nasadil a namířil
a v prsa jatce šíp’.
Hrot v srdci vázne, Prokop vzkřik:
„Dost! Běda, hoří hruď!
Ó světče, s vojskem blanickým
mně na pomoc se vzbuď!“
Král chechtá se, mdlý Prokop však
svou k vrchu šine tvář,
a kypré hory na ňadrech
se šíři lesklá zář.
81
A země duní pojednou
a duní zas a zas,
jak z dálavy když kvapí bouř
na dravčí hodokvas.
Snad hnízdem jí ta hora jest,
z níž vzletí jako drak;
ej, Zikmunde, té bouře blesk
tvých Uhrů prorve mrak?
Tam na úpati hory hleď!
slyš ruch a lomoz ten;
to není bouře, vojsk to hněv,
jenž víří na buben.
To není nebe žhavý blesk,
spíš břitkých mečů kmit,
lesk rudozlatých krunýřův
a skvoucích štítů svit.
I koně řehcí! neslyšíš?...
to blanický je sbor,
jejž věrným Čechům na pomoc
skryl světec v lůno hor! –
A blíž a blíž jde vojů tlum,
z nich vůkol roste zář;
jim svatý Václav vůdcem jest,
a Zikmund kloní tvář.
82
A lká: „Mým pomocníkem buď,
o světče! množ mou říš;
nač nestačí můj pádný meč,
ty kopím vypleniž!“
Však s koně Ludmilin zří vnuk:
„Vždyť požehnal ti Řím,
já právu jenom pomáhám
a křivdou trpícím!“
A kráčí Václav králi vstříc,
a Zikmund dí: „Ký čin!
Co jsi, co Prokop? Kníže jen,
já císařův však syn!
Jsem apoštolský Uhrů král,
i tebe sluhou mám;
ej, ten tvůj v hoře spící lid
jak sítí porubám!“
A tasí; zlícen kvapí vpřed
a bodá v světců zjev,
leč marně; z ruky padá zbraň,
a v žilách stydne krev.
Jak bleskem ťatý skočil zpět;
a jako kámen stál,
blesk zlatý od Blaníka šleh’
a Blaník v září stál.
83
Byl zlatou zoří oblit hrad
a každý keř a kmen,
a bylo, jak by pojednou
dvé sluncí svitlo v den.
Jich září světec obetkán
i celý jeho voj,
jak zlato plane každý zrak
i bohatýrská zbroj.
Oř s ořem bělouš napořád,
jim hvězdy svítí z čel,
a každý, jak by na polet
dvé bílých křídel měl. –
Meč zlatý světec vytasil
a nad hlavou ho vznes’ –
tu z čepele v ráz živý blesk
v hruď Zikmundovu kles’.
A za světcem hned všechen roj
meč z pochvy dobyl ven
a tisíci tu božích střel
je Kumán povalen.
Král, v úprku jenž s koně spad’,
dřív jat je, než by prch;
a svatým vojem uveden
je před blanický vrch.
84
Kříž světec mečem učinil
a po druhé a zas,
hrom zaduněl a hory hruď
se otevřela v ráz.
A vešlo vojsko v lůno hor,
s ním Zikmund, strachem bled,
i vzdechla hora v základech
a zavřela se hned. –
V skal lůně nedohledná síň,
v ní po nádherných zdech
vojsk svatých rozvěšená zbroj
se třpytí v rubínech.
Na každém štítě uprostřed,
jak slunce v jarní den,
je velikánský diamant –
skvost čarný zasazen.
A v klenbách síně níž a výš
se leskne moře hvězd,
a čtverou stranou v hory hloub
je v tajné kobky vjezd.
Té síně prostřed na stupních
trůn luzné krásy stál,
kol něho zlatých stolců řad
je všude, v šíř i dál. –
85
I slezli jezdci s ořů svých,
a se čtyř stran spěl rab,
by rytířům byl úslužen
a plnil ořům žlab.
Do lesklých stájí veden kůň...
král Zikmund zděšen vzdych’:
své druhy v sluhách poznával,
své škůdce v rytířích.
Zde chlapem Albík odběhlík
a Bořek, lestný rek,
a z Vartenberka Chudobák
a Mikeš Divůček.
A pánem Hvězda, Koudelník
a Louda, chlouba všech,
i Chvai i Jeník, Kroměšín
i Hromádka i Bleh.
A při korouhvi – hrozný zjev –
Jan z Dubé, všemi ctěn,
ač vztekem královým byl jat
a katem oběšen. –
Vše klidno, ticho beze slov,
jak z žuly každý muž,
a světec s blaha úsměvem
se k trůnu bere juž.
86
Je předveden mu Zikmund král,
nechť hněviv svírá pěst –
a světec dí: „Hle ukrutník,
ať vyslechne svůj trest!
Zde zavřen sluhou rytířův,
všech hříchů schránko, buď,
zde v chlapské práci v noc i den
se namáhej a truď!
Mým jezdcům oře opatruj
a podstýlej a ciď
a bystřinou je napájej
a různou neřest kliď!
A kartáčuj a hřebelcuj
a lesklé hřívy pleť –
a soumrakem jak podkoní
na horský luh je veď!
A neotálej, nemeškej,
sic trest tě stihne ten,
jenž na bratrovce před hradem
tvou lstí byl připraven.
Sta šípů pro tebe má sbor,
a každý protkne hruď,
tož dnem a nocí pacholkuj
a konivodem buď!
87
Z mých druhů každý pánem tvým,
jsi sluhou všech mých sluh,
svých z činů platíš úrok jen,
jak kázal věčný Bůh.“
Křik’ král: „Mám sluhou tobě být?“
A světec: „Sluhou všem;
tys pacholkem byl chtíčů dřív,
tož zas buď pacholkem!“
„Já pacholkem? víz carskou zbraň,
nuž brániti se hleď!...
však běda, králův řišský meč,
hle, hřebelcem je teď!...
Co hedváb dřív, to kamelot,
co zlatohlav – to hůň;
pás zlatý prostým popruhem,
a zevšad řehce kůň.
Král Zikmund na kolena pad’:
„Pusť, světče, pusť mě ven! –“
„Já ne, Bůh propustí tě sám,
až přijde soudný den!“ –
„Až v soudný den? Až v soudný den! –“
křik’ Zikmund, zúpěl – bděl,
až zas jak děsný netopýr
sen v leb mu přiletěl. –
88