III. U KARLOVA TÝNA.

Adolf Heyduk

III.
U KARLOVA TÝNA.

Mhy rouška padá z dávných dob a budí mysli ruch, by vsnila se a vžila zas v let dětských čarokruh. Kraj rouchem jara zeleným je vůkol přiodín, a kraji vládne, hvozdem kryt, hrad hradův: Karlův Týn. Rév hojnost pučí na stráních a kvítí v klínu niv, strom každý v kytku proměněn a každý kámen živ. Král Zikmund sněním ulapen zří dávno prchlou zvěst: Dvé hravých hochů pod hradem – to on a Václav jest. 26 Pes krásný všude za starším a vždy mu úslužen, srst jeho hedbáv jest a zrak, jak letní stkví se den. Těch obou chlapců na hlavách rdí ze zlata se kruh, a štastni oba úletem na kyprý pádí luh. Co květů v cestě Zikmund zhlíd’, všem hlavy stínal v ráz, leč Václav z kvítí kalichův pil rosu zas a zas. Zří Zikmund, že se kloní brat... jak šipka naň se vrh’ a s černé kštice s pohněvem stkvost jeho hlavy strh’. A smělou rukou na svou skráň tu úponku si klad’, leč místo zdoby zasyčel mu v ruce zlatý had. Pes vyskočil a zaštěkal a hlavu vzhůru zved’, a v lestnou lupičovu hruď svůj žhavý bodnul hled. 27 Had vzpial se v ráz, pes zlícen však dvé silných pozdvih’ tlap, snad aby zrádce rozsápal, jenž zlatý klenot lap’. „Ó pomoz!“ volá Zikmund, „spěš!“ Tu brat, vzav hadí chvost, zas náčelkem si změnil jej na kštice bohatost. Šíj psovu rukou ovinul a zahleděl se naň: Mým přítelem buď, strážce můj, a lstí a zlob mě braň!“ A pohladiv jej, dal se v let, mhla ukryla ho v šlář, jen z jeho skvostu bratru vstříc, se nesla rudá zář. To není rubín ohnivý, co zardivá se tak, to zmije, v zlatě ukrytá, to její rudý zrak. To zmije zrak, v něm oheň skryt a jedovatý hněv, on v Zikmundovu vniká hruď a tráví jeho krev. 28 A straší jej vždy víc a víc a sype hrůzu v tvář... Vzdech Zikmund, vstal: „Pryč kahan, pryč, mně protivna ta zář! Pryč!“ – Obrátil se, usnul zas, leč není strachu prost; sen slepýšem se v srdci zlíh’ a na hroznýše rost’. 29