I.
SEN BÁSNIKUVBÁSNÍKŮV.
V dum moře básník ponořen
zpět hledí v prchlý čas,
a v jeho mysli roste žár,
a vláha stéká s řas.
Zří nivu krví zkropenou,
zří zmatku černý les,
a v dobu reků vznešených
i lotrů – sen ho nes’.
V čas mučeníka letěl s ním,
jenž pravdy odkryl tvář,
když loupežník byl papežem
a králem pletichář.
A na královský nes’ ho hrad,
v němž vysílen a such
mřel na hedvábných poduškách
lhář Zikmund, dobrodruh.
7
I zřel, jak žernov hříchů všech
mu ztížil tuří vaz,
jak v brázdách čela hlubokých
svit mysli zvolna has’.
Zřel holý na temeně leb,
zřel hadí mozku spleť
a v zmije proměněný vous
a v tváři chorou pleť.
Zřel chtíče vyviklaný zub
a vyschlou kostí dřeň
a v mrtvých ňadrech tupý cit
jak v bahně leklý mřeň.
Zřel vilnosti jak lačný sup
z cev bujnou krev mu pil
a v mrtvé důlky pod čelem
zrak zhaslý zatlačil.
Zřel v spánků hloub jak sedla zášť
a dravčí ukrutnost,
jak v ňadrech v hroznýše se zmoh’
strach, děsný knížat host.
Zřel vztek jak vpřed mu vykous’ hruď
a vzad mu zlámal kříž,
jak širokého plece vzdor
se shýbá níž a níž.
8
A zřel, jak vše, co zameškal
vzít z něho žití vztek,
už dříve kořistí si vzal
sbor dvorských nevěstek.
A všechen jeho život zřel
a všechen jeho strach,
že císař stejně jako rob
v troud shroutí se a prach.
Že na svět nevrátí se južjuž,
kde jako bůh byl ctěn –
a zřel, jak přál si znova žít,
ten chabý smrti plen.
A zřel, jak sténal: „Žít, ach žít,
žít, jak jsem ondy žil!...“
a hrozivou jak výčitkou
zrak k nebi vytřeštil.
Jak volal: „Z Tvé zde vůle jsem,
nuž, svou mi pomoc zjev!...“
a zřel, jak oblak v síň se snes’
a zrud’ jak zlatá krev.
Jak zazářil a zablýskal
a z něho mluvil Pán:
„Žít přeješ si? Nuž, přáním svým
buď také potrestán.
9
Než zkonejší tě v loktech smrt,
již dávno v srdci máš,
snem žití zkveteš, ale v ráz
jej s hrůzou odpykáš!“ –
Dva stíny z mraku vyzval Pán:
klam snů a smrti děs –
a děl: „Z vás každý králi v hruď
své skryté dary nes.
Já usoudil a velím vám:
král znova rád by žil,
tož všecko předveďte mu zas,
co konal a co byl.
Leč všecko proměňte mu hned,
vše rázem jino buď;
ať růžemi zas kvete tvář,
leč trním bují hruď.
Ať sen mu žitím lákavým
a žití strachem jen,
ať místo léků toužených
jest jedem opojen.
Ať po ovoci krásy v snech
páž vztáhne chorý brach,
leč neúprosná skutečnost
ať mění mu je v prach.
10
Ať zlatý jitra červánek
snem změní se mu v mrak,
ať rty se zdobí úsměvem,
leč výděs trhá zrak.
Co v krvi dávno zhaslo již,
klam znova rozněť v něm,
leč roztop jej a popal jej
děs duše požárem.
Kal krve v prázdná prsa žeň
a do mozku jej plaš,
čím král dřív jiné strašíval,
tím nyní krále straš.
Ať před tebou se stydí sám
i před tou cháskou všech,
kdo koří se mu v poklonách,
leč čekají, by zdech’.
Ať smrti touží uprchnout,
jež dala by mu mír,
a sterou zato žije smrt
a steré hrůzy vír. –
Však byste vykonali vše,
dám na postrach vám stráž;
De Causis, sluha Satanův,
buď pán a mistr váš.
11
Nuž zjev se!...“ Hle, z mlh vzrostl muž,
kýs římský mistr as,
až k nohám sáhá jeho šat,
a boky svírá pás.
I dí mu Pán: „Zlým rádcem byls,
nuž, také teď jím buď,
ty duší hoříš; králi však
jen mozek hoř a hruď!
A teď mou vůli plňte hned,
v čas řeknu: ,Dosti již!...‘
A básník v blány znamenej
co duchem uvidíš!“ –
12