II.
LÉKAŘ.
Král Zikmund chřadne; dnem mu noc,
a nocí bílý den,
to zděšením, když úpěl lid,
že Hus byl upálen.
A těká hradem sem a tam,
a jestliže si leh’,
hned k loži cválá odevšad
roj mátoh v děsných snech.
Nic není králi úlevou,
jej stálý honí strach,
byť prášky z drahých kamenův
bral v různých obdobách.
Nechť v Prusích polapený los
mu pazneht musil dát,
by lékem byl mu upraven –
vše marno, nelze spát!
13
Vše marno, nepomáhá nic,
ni svaté církve slib,
že vypleněním kacířův
prost hřichů jest a chyb.
Že svatým bude, nechať dřív
byl hrůzou zemím všem,
jen vykoná-li, co si přál
Řím, Luckým legátem.
Leč nechce býti svatým král,
radš uzdraven by žil...
„Čím zahnat slabost?“ zavzdychal,
„čím upřímiti týl?
Co platno, že mně za úděl
klín Páně dává kněz?
Mlád raděj, silen, čil a zdráv
v klín krásných žen bych kles’!“
A vzdechna kráčí – těká zas
po síních, srdcem štván,
vše v odpor mu, vše napořád,
i vítěz u Lipan.
Zle na něho je rozkacen,
že s Tábory se snes’,
že v jednotě je Pardus s ním
i ze Strážnice kněz.
14
„Ten Bořek,“ dí, „tím spojenstvím
hrot do prsou mi bod,
pes kulhavý, leč za ním jest
ves český pronárod!“ –
I Kolda, jenž mu Náchod vzal,
zle do srdce ho ťal,
to nedá králi stát ni spát...
či upírem se stal?
Leč vrchem trapných myšlenek
jest Jiří, mladý rek,
jenž na mrtvolách Sirotkův
jat v duši šišák smek’.
Ten, jemuž Žižka kmotrem byl,
jenž okem strašil svět
a jehož kmetem jmenoval,
ač sedmnáct měl let.
Ej, kališnický orel ten,
jak jaře křidla zved!
Chce přeletět snad jeho rod
jej v říši naposled?
Je milován i zbožňován,
a vzdorný český lid
jej může vůdcem vyvolit –
to hubí králův klid.
15
Tak strachu okem v příští čas
král vniká stále víc,
jak v noci temno v pustinách
vlk žárem zřítelnic.
Je bez syna – a jeho zeť
je cizák... aj už dost,
těch hadů strachem zplozených
vždy víc se smýká chvost.
Teď vzdornou pozvedl naň pěst
i vlastní ženy svod,
jeť stolec jeho shnilý člun
u víru bouřných vod.
Tím králi děs je nohsledem
a stane, kde jest on,
snů káň mu kline starou leb
a srdce – lidstva ston.
Ten jeho vlády rudý stín
jej straší víc, co den;
stín příšerný; hned chví se král
a hned je rozzuřen.
Hle, mroucí touha vilných žen
a záletnických děv
je stářím v tygra proměněn,
jenž bezzub chce jen krev!
16
Dřív lup svůj skokem chvátíval,
teď lstí jej svírá v spár;
vždyť tygří kel již vylámán,
a tygr chor a stár.
Je chab teď ženám k lásce kmet,
tož úskočným se stal,
jak lišák, vlčici když stih’,
jež vázla v spáře skal.
Jen to, nic rozkoší mu již,
ni panských sluhů dav,
ni hřebec berberský, ni skvost,
ni výděs sťatých hlav.
Ni v kostky hra ho netěší,
ni karty již, ni šach,
ni chlapcomilství zvrácenost,
jež přines ondy z Vlach.
Ni pláč a kletba mučených,
ni hranic kouř a žeh,
ni sudy dětí husitských
a jejich s kopců běh.
Jen claret hltá na úkoj;
však v duši krutý spor,
výš týčí se, vždy výš a výš
nad bedra Krušných hor. –
17
Jak uštknut z křesla vyskočil,
zpět poklesl však hned:
„Chci víno!“ Rudé víno pil,
leč bled’ a bled’ a bled’.
„Hoj, smyslů chásko, neslyšíš?
vrať vše, co chci a ždám,
než Veltelinským v divý rej
tvou mdlobu vymrskám!
Chci pružné mládí, síly vzdor
a vášně žárný vznět,
chci zlatou kadeř, růže v tvář
a slunce v ňadra zpět!
Chci přímost v trup a blesky v zrak
a požár v lednou krev,
chci týl mít jako jarý býk
a prsa jako lev!
Chci žít!... Což nikdo v světě tom,
kdo z útrap by mě zdvih’
a nad brvami vyhladil
tu zrádnou spoustu ryh?
Chci, z brázd by v líci zkřížených
zkvet úsměv vnadných jar
a v ňadrech zářně vzplálo zas,
co hříchem přišlo v zmar?
18
Nechť satan sám mi lékařem,
jen kdyby nazpět dal
tuk v kostí skulu zíravou
a pružnost v chabý sval.
Nechť oheň v mrazivou mou hruď
je z výhně pekel vzat,
jen kdyby žít, ach, žít mi přál,
žít ještě jedenkrát!
Jen žít, ach žít! Proč stejný všem
i králi jesti věk?
Proč?...“ Dumal, usnul... Žhavý sen
slét’ v popel myšlenek.
Mdlá v ložnici se kmitla zář
jak z rány trysklá krev,
a zavřenými dveřmi v síň.síň
vklouz’ divný muže zjev.
Byl v černý talár zahalen –
zda skutečnost či mam? –
v půl z Němec bludný lazebník,
z půl žák; či mistr sám?
Leb na temeni oholen,
zmij záští brv je zpod,
rty hnusně v úsměv staženy
a rozkolísán chod.
19
Dva proudy ohňů sinavých
v síň temnou sype zor,
dech jest jak smoudem sytý žár,
jímž soptí jícen hor.
Tak ve snu zří jej králův zrak
a rozmáhá se v žas:
„Kdo jsi, zkad jdeš, co přinášíš,
rci, jaký je tvůj vzkaz?...“
„Kéž, velký králi, jsem ti vděk.
Mě přivábil tvůj sten,
z Vlach čarodějný nesu lík,
jímž budeš uzdraven!“
„Když takovým jsi lékařem,
půl království ti dám
a kancléřem, přes odpor všech,
tě v Čechách udělám.
Dám biskupství ti údělem,
jak Boha chci tě ctít,
jen taký-li, jak dřív jsem žil,
zas život budu žít!“
Muž ušklíbl se: „Slib, jen slib!
Ty slibuješ, a lžeš,
leč přec ti úslužen chci být
a splním, po čem vřeš!
20
Šeď vlasů v zlato zaměním,
dám svěžest v prázdno cev,
že dříve-li’s jen kočkou byl,
v ráz zmohutníš jak lev!“
„Toť chlouba, chlouba jen a klam!
Rci, odkud sílu máš?
Chceš konat, čeho nekonal
ni Bůh ni satanáš?“
„Aj, mocnější jsem obou těch,
víc nežli ti jsem zmoh’,
já zničil Husa! Z oněch dvou
mu nikdo nepomoh’!
Hus z Boha přišel-li, proč Bůh
dal věštci v ohni mřít,
a pak-li z ďábla, nuže proč
se nechtěl s knězi přít?
Já zničil ho, mou přisahou
pad’ smrti v dráp a zmar,
nad odvahou mou ustrnul
sám Cossa Baltazar!
Tvůj klam byl pouze nástrahou,
sněm konal, já co chtěl;
mě v zlatou knihu vepsal Řím –
jsem z Brodu Michael.
21
Jsem duší Němec, tělem kněz
a mocným jsem se stal,
když zlatý poklad Václavův
jsem z Jílového vzal.
Jím podplatil jsemjsem, kde kdo bylbyl,
vždyť kradený byl plen –
jen aby nepřítel můj, Hus,
byl jistě upálen. –
Bůh na věčnost mě povolal –
snad starý příběh znáš –
na žhavém voze jsem tam jel
jak prorok Eliáš!
Však jinde trůním já než on,
a není také div –
Bůh na mou slávu zanevřel
a jest mi závistiv.
Leč dosti! záhy uvidíš.
Teď slyš mých léků div!
Chtíč lásky jenom malvasír
ti vkouzlí v úpleť čiv.
Ten zdárný schvaluji ti lík,
v něm všeho žití jas:
pij, celuj, noř se v rozkoších
a miluj zas a zas!
22
Věk prchlý posunu ti zpět:
čil budeš, silen, mlád –
jsem sluhou tvým, než přijde čas,
bych na věky ti vlád’.
Vše kouzlo vášně dám ti v hruď
i chtíčů obraznost,
zas v jinocha se proměníš,
až sám poprosíš: „Dost!“
Ty nevěříš? Nuž uvidíš,
jen svol a budeš zdráv!“ –
A blíží se, zrak zasršel,
a jiskry metal háv.
„Viz pohár léků čarovných!
Či nechceš? Vel a kyň!
A ne-li, strádej klidně dál,
trp, moř se, mři a hyň!“
„Nuž dej!“ Číš Causis požehnal...
Král udivením vzdech’;
zřelť, z poháru jak plamenem
skvost jeho mládí šleh’.
„Dej,“ volal, „dej, chci pít!“ A pil...
„Ó běda, jed! Ty’s, vrah,
ten lék tvůj hnízdo hroznýšův
v mých zplodil útrobách!“
23
„Jen ztiš se, hady snout se nech,
pij, zmládneš – zruměníš,
chtíč krev ti zjaří, blesk dá v zrak...
Pij, posilni se již!
Vstaň, miluj, vínem srdce mlaď,
spěš na žen sladký svod!...“
A dvojím okem kočičím
dva šípy v krále bod’.
A na skráně mu ruku tisk’...
král bleskem z křesla vstal,
a jako vlk, když postřelen,
vyl, zúpěl, zastenal.
V ráz komorníků celý dav
vnik’ zděšen do komnat:
Hle, na kobercích leží král,
jak byl by mečem sklát.
Co stalo se? Zrak ztrnulý,
tvář bledá, siný ret...
Vstal, ohlédnul se kolem kol
a k čelu ruku zved’.
„Je zle,“ dí lékař, „světla pryč,
lék zkrotí snění vír.“
„Ne, ne, nač lék?“ křik’ hněviv král,
„nač lék? Chci malvazír!
24
Chci víno králů, krále vín,
to lékem léků jest!“
a rudě napěněnou číš
jak šílen lapá v pěst.
Zved’, k ústům dal ji, vyprázdnil,
a číšník znova lil,
až vína plamen, vína žár
krev náhle zachvátil.
I zrudla hned – hned zbledla tvář,
zrak vzplanul – has’ a has’,
život křídlem zlomeným
se dotkl skrání zas.
Vzdech Zikmund z hloubi. V spánek kles –
ne duch, mdlé tělo jen –
a dávných časů pestrý děj
vnik’ v lebku mu jak sen. –
25