VI.
MILOSTNICE.
Ve starém hradě budínském
se hlučný slaví hod,
vždyť s Karlovým že snoubil se,
hrd Ludvíkův je rod.
Pych Němcův, Zikmund, s Marií,
jež první z říše dcer,
kvas svatby slaví nádherný
a hlučný svatvečer.
Tlum vzácných hostí z různých stran
se v síních vlní všech,
leč královna sní mládí sen
jak poupě v lupenech.
Dnes žezlo má, leč zítra již
je vezme Zikmund král,
jenž s dravce okem krvavým
s ní při oltáři stál.
40
Dnes podala mu ruku svou,
leč srdce svatý pal
v ní juný Forgáč ondy vzdul
a v taji rozháral.
Je snoubena, leč odporem
jí ves ten ruch a hluk;
čím blíže k půlnoci, tím víc
ji trýzní srdce tluk.
Níž s trůnu hledí v panstva dav
a v paní pestrou směs,
ret šepce: „Štěstí, blaho mé,
proč prchly jste mi dnes?“
A zase šepce bledý ret
a zachvívá se prs
jak hrdlička, již snesla bouř
na bílých růží trs.
„Pryč z večeřadla s královnou,
pryč, v lože z komnat těch,
je chora, blankyt očí zvlh’,
a ňadry bouří vzdech!“
A vedena, je do komnat –
snů zlatý závoj spad’,
ráj mládí za ní uzavřen,
a život zbaven vnad.
41
Dál svatební však trvá hod,
jak s magnáty chce král;
i rozléhá se kotlů hlas,
a trouby zvučí dál.
VšeVše, co je v síních královských,
to jediný je vír,
a neustává hudebník,
ni král ni bohatýr.
A byla půlnoc; na stolec
král v plné slávě sed’,
a první velmož, palatín
kýs průvod k stolci ved’.
Byl průvod s darů nádherou,
byl průvod sličných děv,
že Zikmundovi údivem
v tvář bledou tryskla krev.
Z děv každá s dvorným úklonem
a sladkým dává rtem,
čím Tvůrce Uhry požehnal,
co skvostem vložil v zem.
Na stupňů hedbáv prestolný
se kupí s darem dar,
vše, co má les, co v jezerech
a z hor co svítí spár.
42
Hle, zlato kukuřičných zrn,
a tučný brav a zvěř,
a hojnost ryb a broskví plod
a révy sladká šeř.
aA v kytce různých pšenic klas
a snopek z bujných žit,
a konopí a plavý len
v kloub sličně stužkou svit.
A kámen, v němž je oheň skryt
a bílý chléb a sůl
a zlaté rudy bohatost,
již skrývá země půl. –
Hod skončen, uklonil se král,
vstal, do ložnice šel,
kam vonné svíce komorník
před králem donášel.
Tam sluze v odchod kynul král
a v hebké křeslo kles’,
by před spaním zřel v duchu zas,
co darem spatřil dnes.
A dumá, sní... V dví puká zeď,
půl tam jde, půle sem,
a jiný průvod divných žen:
tím vchází otvorem.
43
Dřív nežli zlekán zvolat moh’,
již prvá jde mu vstříc
a snímá roušku: je to klam? –
ký výkvět krasavic!
Tvář hrdou, zvýšenou má skráň,
skvost carský čela kol,
plášť na ramenech, v jakém jen
král stoupá na prestol:
Na hrdle diamantů rej,
kol boků zlatý pás,
a pavím peřím ozdoben
je rudý panin vlas.
I sklání hrdou hlavu níž:
„My proto přišly dnes,
by královsky, jak započal,
též skončen byl tvůj ples.
My všakým vládnem životem,
ty’s nad jiné nám mil,
tvé srdce plno lásky jest,
již nám jsi posvětil.
Z nás každá zulíbá tvůj ret,
než říš svou oslníš!...“
a v rozhárání šíje kol
mu padá žena již.
44
„Ó pojď, ó pojď a poceluj
náš ušlechtilý kruh,
jsi dávno naším zvolencem,
náš vládce ty’s – náš bůh!
My nohsledky jsme králů všech,
jen námi vzrostl Řím;
jen námi budeš císařem,
co dávno přáním tvým.
Jen námi velkým budeš slout,
jak Augustus byl zván,
jak Caligula, Claudius
a Nero velikán!
Sem, družky, zlíbejte ho v jas
a zjařte ňader žeh,
ať šlehá krví mladistvou,
co skryto ve smyslech!“
A vášnivě zas objat král
a vroucně líbán jest,
až v ňadrech zakuklený hřích
vzpial křídla na ručest.
„Buď pyšným, králi, zní to kol,
patř světa nízký rej,
viz, co je lidstvo a co ty’s!
Král! – Lidstvem pohrdej!
45
Po slávě nad ostatní baž,
hleď všude prvním být;
sám sebe hleď vždy milovat,
sám sebe nejvýš ctít!
Jeť králův ctností pyšným být;
a není králem ten,
kdo prostým lidem nepohrd’
jak nocí jasný den.
Jsem hrdá, miluj mě a věř:
lid roste jako les,
když není mýcen, musí hnít, –
nač pádný meč bys nes’!
Mým darem svoji přílbu zdob,
zde vezmi onen skvost,
jímž Heře zalíbil se páv...
když rozvinul svůj chvost!“ –
A druhá líbá: „Střádej, spoř!
to králů řídká ctnost;
slyš družku svoji útulnou,
či dukátů máš dost?
Já šetřím, nedám, dám-li však,
chci stonásobně zpět,
co před věky mi Jidáš skyt’,
byl mizerný jen tret.“
46
„Druž třetí však dá skvostný dar,
jímž nepohrdneš snad:
květ plných ňader, očí žár,
vrch dívčích krás i vnad.
Vznět bujné mysli, krve rej
a rozkoš v lásky vzdech,
jí znaven usneš na ňadrech,
s rtem žhoucím na ústech.
Číš zlatou v ruce – viz, zde jest,
kol hlavy růží květ...“
Leč z květů k číši tíhne had,
dřív jda se napájet.
Zrak ženy v půl jest uzavřen,
žár v otevřených rtech,
prs bouří krve rozvlněn,
a zrychlen horký dech.
A vášnivě dí králi vstříc:
„Spěš, kam tě volá chtíč,
toť žití vrchol jest i cíl
a věků zlatý klíč.
Mně různě spílá lidský chvast,
leč chvastu vale dej,
spěš se mnou ruče v skočný vír
a lidmi povrhej!
47
Jsem nahá, kyprá, ztepilá
a plna svůdných vloh,
bys vroucněji mě obejmout
a těla užít moh’.
Sil tuřích jarou nezdolnost
za drahý vezmi dar,
jím nebe plné andělův
lze uvést tobě v zmar!“ –
Jde čtvrtá; její temný vlas
je z hadův upleten,
a z kosmých oči srší zášť,
a vztek vše bere v plen.
Drak úslužným jí nohsledem,
prs hlode rudý had,
leč skryt je stuhou ohnivou
jak zmok, když v plamen pad’
„Můj pane!“ dí, „co jiný má,
vždy lepší je; to chtěj,
ty nemáš-li, ať nemá též,
leč máš-li, nedávej!“
A pátá vchází: „Vládni tak,
jak v bajce vzteklý lev,
by lid se třásl před tebou,
vzplaň místo v lásku v hněv!
48
Krev nachu netřísní, to víš,
a krále zdobí nach –
lid zřídka dává lásku v dar,
tož lépe, má-li strach.
Vzdor rychle mečem urovnej
a neodpouštěj vin;
líp zkrotíš nežli svobodou
lid ostřím širočin!
Zde své ti dary podávám:
meč, topor, pochodeň,
kdo národy chceš ovládnout,
bij, moř je, hub a pleň!“ –
Jde šestá! Thyrsus levá pěst
a pravá třímá číš,
jdouc vrávorá a šklebí se:
„Víš, žal čím utopíš?
Jen vínem, vínem! Sladká tresť
je víno, bůh tě živ!
té pravdy Noemových dob
buď zbožně pamětliv!
A pij a pij a požívej!
Co činit měl by král,
než aby za dne víno pil
a v noci miloval?
49
Svůj thyrsus darem podávám,
jej žezlem měj a věř,
že bohyní a geniem
máš Silenovu dceř!“ –
A sedmá líbá: „Odpočiň,
nač práce sprostý ruch?
což člověk stvořen k tomu snad,
by v jařmu vad’ a tuh’?
Zda kope holub, oře čáp,
zda racek pleje len?
či hlemýžď, chléb by vyhledal,
snad předstihuje den?
Zda tepe jelen v lůno skal,
by našel zřídla jas,
či volá komoň: já chci pluh,
sem, sem s ním, prosím vás?
Kmen v lese zdráv-li není víc
než každý lidský brat
a pětkrát muže silnějším
a vyšším desetkrát?
To proto jen, že práce ruch
mu hloupou bajkou, věz,
a přec radostí zpěvný pták
blah v ňadra se mu snes.
50
A král! král prací mřít by měl
jak bídný rabův syn? –
Ať trmácí se rolník, chlap,
ty za ně odpočiň!
Zde rouno darem přináším,
spi, hov si; jeť vše dým,
jen v klidu, v míru, v spánku jen
je člověk blaženým!
Lid „Hlavní hříchy“ přezděl nám,
co jsme, ty líp však zvíš –
leč tři zde z našich nohsledek
si ještě přidružiž!
Ty patří k nám, pak deset nás,
v jich vábné lůno spěj,
a tajemných vnad půvabem
si věrně sloužit dej!
Jde první, ruku pod pláštěm –
ne ruku, ale spár –
a s hlavy havran ošklivec
jí křehce: „Já jsem zmar!“
„Jsem Loupež; radu přináším,
co míti chceš, to ber,
ty’s král, co lid si vytěžil,
má tebou na úvěr.
51
Ber! nedá-li, nač nosíš meč?
tys pánem žití přec...
ať pokrmí se na trupech
můj lačný křídlatec!“
A druhá králi s úklonem:
„Kdy strachem nechceš bříst,
tu uzdou lidstva nejlepší
je k lidstvu nenávist!“
A hle, zde třetí! Škraboškou
ret hadí ukryt jest,
a jazyk na dél přervaný
se třese na ručest.
„Měň, Zikmunde, měň svoji tvář,
ať netuší tvůj lid,
že záhubou jej ovíjíš,
když okem jevíš klid.
Než přelstí tebe, přelsti jej;
jed v malvazír dej, trav,
zla místo dobra sobě važ
a špalků místo hlav!
Co přislíbíš, čiň naopak
a proměň na úskok...
Zde škrabošku a dýku měj,
ta stačí v hruď i bok! —“
52
„Kdo jste,“ dí Zikmund, „rcete přec,
kdo posílá mi vás?“
„Ten, který blankyt zatemnil
a křídly slunce zhas’!
Jenž bleskům nebes vzdoroval,
chtě raděj v temnu dlít,
než aby věčnou úsluhou
měl umírat a tlít.
Ten démon, cherubínův druh,
jenž zbouřil nebes říš
a sídlem věčnou zvolil noc,
kde vládcem jest, zda víš?
Hleď na nás! Sedmerý jsme hřích,
ty’s vzácnou schránkou všech,
pln námi jsi; pln v srdci svém
i v mozku závitech!
Já Pýcha!... Lakota jsem já,
my Smilstvo, Závist, Hněv!
já Obžerství – já Lenost jsem...“
„A vy? vše každá zjev!“
„My tři jsme sestry předešlých,
nás stejná váže ctnost.
Já Loupež jsem! Já vzteklá Zášť!
Já lstivá Úskočnost!
53
Jsi náš, jsi náš, již neváhej
a obejmi náš pás,
na žití vzruch, na žití rejrej,
na žití hod a kvas!
Nuž, předrahý, nám srdce dej,
své snubné ženy nech;
jest všední, čin co nezrodil
u vášně plamenech.
Spěš! Z její duše dýše mráz
a z našich slunný žár,
drž s námi! k ctnostem času dost,
až budeš chab a stár.“
A nutí krále v koloběh
a nutí krále v skok;
i potopil se Zikmund v ráz
v jich chtíčů veletok.
A skáče, křepčí stále víc
a volá prázdně číš:
„Aj, za vás, kytko svůdných žen,
dám trůn svůj i svou říš!
Dám sebe sám, jen dál, jen dál,
z vás každá zvlášť mne měj,
a mozek můj a duši mou
rtem žhavým vylíbej!“
54
A křepčí, skáče rozvášněn,
až ztrácí dech a cit
a klesá, padá chab a sláb,
jich celováním syt.
Žen výskot hlučí v komnatách;
on blábolí jen: „Dost!“
„Jen hyň; jen hyň!“ zní hlučný smích,
„jen hyň nám pro radost!“
Král vstát chce. – Nelze; sténá jen...
a bdí... „Ó hrozný cval!
Pít, žízním!“ Sluha vína dal,
pil Zikmund... kles’ – a spal.
Leč duši nevrátil se klid,
zas k loži strach se snes’
a rozhněván ho postavil
v snů rozbouřený les!
55