IX
PO BITVĚ NIKOPOLSKENIKOPOLSKÉ.
U Nikopole bojován
i skončen tuhý boj,
a po Bulharsku rozkvašen
je Turků děsný roj.
Byl marný franckých mečů chvat
a srbské síly vzlet,
král Zikmund prch’, a za králem
táh’ vítěz Bajazet.
Hněv metal okem „Ilderim“,
vše mořil Turků ruch,
kdo hrdinou, mřel čepelem,
kdo babou, strachem tuh’.
Král Zikmund, chabý zbabělec,
je strachem z pole hnán,
že dohonit ho nemohou
ni bojovnik, ni pán
63
A není sluhy tu ni tam,
prch’ Maďar dobrodruh,
kol tma, a v dáli sténá lid:
„Ej, králi, znič tě Bůh!“
Vždy dále spěchá král, leč kam?
jak úmorný to běh,
až náhle na zpuchřelý člun
jej babský žene spěch.
Běs Dunajským kde korytem
hnal krve proudný sběh,
sám v člunu pluje Zikmund král
pln úzkosti; má spěch.
Pěst, chabá meče ulapit,
je k veslu silna dost,
ač loďku řídí napořád
jen strachu zběsilost.
Krev chabou podlévá mu dlaň,
jež pálí stále víc,
a sterým šípem se všech stran
jej stíhá půlměsíc.
Král pluje, zlícen víří proud,
ba již se v loďku vsul
a zčeřených vln ohonem
ji dravě ovinul.
64
A vyl a tlamu rozevřel,
dav v kočičí se skok;
a buší tlapou netvornou
na nízký člunu bok.
A třese hřívou rozvzteklen
a trhá králem v hloub, –
až chví se každý těla sval
a každý těla kloub.
Člun zmítán těká Dunajem
vždy moři blíž a blíž,
a nepomáhá kletba již
ni modlitba, ni kříž.
Vln neúdolným ramenům
je marný každý vzdor;
jak stéblo zlomen vesla hrot,
jež král měl na opor.
Strach zalomcoval Zikmundem,
vlas stavěl se mu v jež,
z vod, zmetešených příbojem,
hned úval byl, hned věž.
To není peřejný jen proud
a příval rudých vln;
jeť Dunaj krvi zabarven,
jeť Dunaj zbitých pln!
65
Toť Nikopolská vojska jsou,
zde veškeren jich stek;
v něm Zikmund v člunu zbabělcem,
ti druzí samý rek.
Zde kluší jedni; opodál
se jiní mají v let,
na místě koní sedlán jest
vln zkosmatělý hřbet.
Sem tamo skáče výš a níž
vod bělohřivý kůň,
hned chvostem mrská carský člun,
hned plecem tiskne v tůň.
A nelze lodi vybavit
z té těsné spousty tě;
vše hrozí, kamo v úzkostech
král zrakem zaletěl.
Ač zbytkem vesla tu a tam
vln ukrotit chce šum,
přec marně, stále víc a víc
jich divý roste tlum.
A nová vlna padla v člun,
ten kles’ i vzlét’ jak míč,
a z vlny s tváří hrozivou
vzrost’ Miloš Kobilič.
66
Zrak vytřeštil naň Zikmund král,
strach zved’ mu plavý vlas,
a skety chabá zženštilost
mu slzou tekla s řas.
Vztek bouře člunem zatočil,
leč Miloš přímo stál.
„Co chceš zde? nejsem Murad přec...!“
král bázliv zajektal.
„To vím, jsi Horší zlotřilec,
bylť Murad pouhý pes –
ty’s vzteklý vlk, jenž běsem hnán
v past pomsty mé jsi vlez’!
V boj bratry vedl jsi, leč prch’,
než Turčín šavli zved’,
jsi živ, bys ženy k tanci jen,
ne muže k boji ved’!
Zda v babském srdci bydlí vzdor?
zhyň, věru bude líp!
nač před šípy ti prchat? mluv,
vždyť štítí se tě šíp!
Hleď, voj tvůj plave roztříštěn
jak padlé dříví s hor,
zda lze ho lapit v proudu tom
a spoutat v pevný vor?
67
My, bojovníci tvoji, viz,
v zlý vrženi jsme proud,
leč teď, když jsme tě lapli, hned
msty vykonán buď soud.
Zde hříčkou mizernou tvůj meč,
vln nepřemůžeš svod,
a modlitbičkou nevnutíš
pluk světců v rozruch vod.
Když král jsi, rozkaž vlně: „Stůj!“
však ona půjde přec!
Ej, chlap jsi, zrádně’s z boje prch’,
tož zjevně v peklo tec!“
I dupnul Miloš – loďku zvrh’ –
král zajík’ se – kles’ v tůň –
a po něm vlna za vlnou
jak poplašený kůň...
Vzkřik’ – vymanil se z podušek:
„Kde, probůh, kde to jsem?
své nohy smím-li postavit
na kolotavou zem?“
„Ó smíš, bylť sen, zde elixír!“
Vzal číš a žízniv pil,
lék do žil vnik’ a k hlavě stoup’
a spánek urychlil.
68
Leč v choré lebce doutnal král
jak zpráchnivělý peň, –
až ohyzdný ďas moře zas
v snů vlék’ jej prohlubeň. –
69