X.
NA BESARABSKÝCH PUSTINÁCH.
Po besarabských pustinách
král bloudí uplašen,
zda vlkům bude za kořist
či padne bouři v plen?
Hned vázne v písku palčivém,
hned klesá v bahna rmut,
a zase trním haditým
je v černá pouta skut.
Zrak strachem potrhán je, chab,
mdlá v hrdle vázne řeč,
a ruka trhá zvadlý mech,
jímž ustýlá si v kleč.
V ten pelech ukládá se spat,
však dřív než ještě leh’,
zrak v noční soumrak vyvalil
a ztajil slabý dech.
70
V stín houštin temně hlubokých
plá ustrašený zor...
slyš křoví šelest! Medvěd snad,
či loupežník jde z hor?
Muž divný rozhrnuje mláz
a listy kapradin!
hle, k němu kráčí pojednou
kýs Rumun bojarin.
Jen opanky má na nohou
a kolem boku pás,
a krátkým krznem kryje hrud
a rudou čapkou vlas.
Tvář vedrem žití zvadla již,
z úst chví se trpký smích:
„Aj ty’s to, Zikmund? vítán bud
v těch časech divokých!
Ty asi netušíš, kdo jsem,
leč co’s mi ondy skyt’,
to jdu ti jako poctivec,
ctný muži, oplatit.
Ne také lože jako kdys,
dnes jiné uchystám,
leč žel, že nelze dáti víc;
dnes spát v něm budeš sám.
71
Vstaň, pane králi, spěchá čas,
nechť vlčno, k čemu strach?
Já tisíckrát tou cestou šel
a v tmavších hodinách.“ –
Král z vůdce potěšený vstal
a volně dal se vést:
„Jen za mnou, jinak k smrti až
se v cestách budeš plést.“
I vede krále v hustou mláz
a drsnou cestou zmol;
hned mocí vleče v příkrý vrch,
hned v rudý bahna dol.
Až hle, tu úpor vývratův,
v něm kamenitá tříšť,
a kolem kmenů zpuchřelých
poušť plna mravenišť.
A prostřed pouště jedle kmen,
kol její spadlý plod,
zde rudých mravenců je hrad,
v němž řádí jejich rod.
A vzad, kde jedli s dutinou
jen řídká kryje chvoj,
je pilnou prací zanesen
včel brtných bdělý roj. –
72
„Jsme u cíle; nuž dolů šat,
jak doma sobě veď;
viz, vždyť jsem bezvolný tvůj tchán,
Jan Morsynaj, jen hleď!
Tvůj tchán,“ a za ruku ho vzal:
„Jen nebraň se, jen nech,
co chytnu, držím, nepustím,
mám pomstu ve svalech.
Než zbabělcem jsi odcházel
na Turků divou sběř,
chrám boží prznil’s brekotem
a lstí mou něžnou dceř.
A vadla – syn jí narozen –
já s ženou také zvad’,
ej, teď jsi můj, dnes pojednou
jsi v moje ruce pad’.“
A provaz z torby béře již...
král zasténal a klek’...
„Ó nepros, mravenčí ti dnes
dám lůžkem pahrbek.
Zde zřel jsem ondy dceru svou
když zhubil’s její ctnost;
sem dravou smečkou výčitek
ji štvala šílenost.
73
Zde hmyzu padla za kořist –
ó, k nevěření věc –
nic nezbylo z těch dívčích vnad,
jen bílý kostlivec.
Ty za živa však skonej tak:
mři, strádej, trp a hyň
a jako had se rozplítej
a jako had se viň!“ –
A na strom krále připoutal:
výš nohy dal, leb níž...
a spousta rudých mravencův
mu trýzní tělo již.
„Tak, pane zeti, dobrou noc,
a dobře se tu měj!“
i kráčí v les, a drobný hmyz
dal v příšerný se rej.
Král zaúpěl... bděl, a lékař děl:
„Co ráčíš?“ „Pryč ten hmyz!
mě pálí tělo...“ „To je krev,
zlá krev; kéž pospal bys’.“
I dal mu lék a hedbávem
mu setřel potu brod;
král zdřím’, leč ruče jiný sen
v hruď pomsty nůž mu vbod’.
74