IV.
LÉNO BRANIBORSKEBRANIBORSKÉ.
Před Týnem stkvostně vyzdoben
je zlatem tkaný stan
a pod koberců nádherou
trůn zlatý zbudován.
Na štíhlém stěžni zlatý kříž,
pod křížem korouhev,
a na ní v štítu nachovém
se vzpíná říšský lev.
Na trůně Karel; před trůnem
král Václav, Zikmund, Jan,
a v pravici jich za sebou
jest orlí prapor dán.
Toť manský prapor Branibor,
jej Václav mužně zved’
a poctou sklonil, Zikmund pak,
a Jan až naposled.
30
„Tou zástavou vám v léno buď,
mé Braniborsko všem,“
děl Karel, jak kdo prapor vznes’,
měj zemi údělem!
Všech prvním měj ji Václav král,
nechť orlu vládne lev,
té české zástavě, kdo’s man,
skloň svoji korouhev!“
Vše jásá, jenom Zikmund hoch
je zlosti pln a něm,
že prvním pánem Václav jest,
on druhým leníkem.
A srdcem záští vzkypělým
hněv proudí mu a vzdor;
vše trávil by, jen kdyby moh
být pánem Branibor.
Ba rád by zdobný mečík svůj
na tajné pomsty svod
v hruď obou bratrů najednou
až po rukověť vbod’.
A trhá dýkou, svírá pěst
a tiskne paty v zem:
„Já musím prvním býti přec
a vládnout vám – a všem!
31
Slyš, orlice, ty’s podružným
jen znakem Branibor,
pojď, mne se přidrž, se mnou leť,
jsem mladým supem hor!
Pojď, rudá, pojď, snad teplá krev
je nápojem ti vhod;
pojď, u mne vždy ji můžeš pít
i vznešený tvůj rod!
Pojď, u mne vždy jí bude dost,
pojď, ke mně jen se druž,
to zvíře zkrotit čtvernohé
mi pomoz. Rychle už!
Pojď! spolu obrátíme svět,
by pravda přišla v jev,
že orel pluje blankytem,
a bahnem bředne lev.
Že dvojí křídlo zmůže víc
než dvojí hrubý chvost;
té kočce v týl-li usednem,
hned zalká o milost.
Blesk mého meče dá ti, věř, –
jen vzletíš-li mi vstříc –
pro všechna hnízda orlů tvých
vždy mrtvol na tisíc.
32
A krmit chci tě vezdy rád
a skýtat vše, co chceš,
jen oživni a pomáhej
lva udusit mi, spěš!“ – –
Slyš! Šelest křídel; rázem živ
je korouhevní znak,
jak rudé mraky křídla jsou,
jak rudý blesk je zrak.
A v tuhé kleště roste dráp
a v děsný svěrák zob;
toť sup, jenž trhá rozlícen
vrch řásných stanu zdob.
„Nuž, Zikmunde, jsi povděčen?“
dí pták, „jsem také hněvem syt;
té české země na postrach
mám stejný s tebou cit.
Chci tobě sloužit, ale věz,
že přijde někdy čas,
kdy na tvé srdce přiletím
pro nový purpur zas!
Teď v boj!“ a v bílou lvovu hruď
svůj vráží zob a spár
a třebe teplou jeho krev
a klektá strach a zmar.
33
A tyje, tuční stále víc
i roste na úžas,
a rve i škubá vše, co kol,
a trhá zas a zas.
Proud nachu zbarvil český štít
a stékal v Karlův klín;
lid vyděšen, trůn potřísněn
i zlatý baldachýn.
Pln hrůzy zúpěl útlý Jan,
pln strachu Václav stál,
ten v baldachýn svou hlavu kryl,
ten v otcův pluviál.
Leč Zikmund, dobyv meče v ráz,
v prs Janovi ho vbod’
i Václavu: „Zhyň každý z vás,
jen můj se povznes rod!“
Vzdech’ Karel, svatý pustil meč,
v tom náhle živý v skok
lev říšský tlapy rozzuřen
vryl bratrobijci v bok.
Vzkřik’ Zikmund – procit’ poděšen,
a z hrdla strach se dral:
„Ach, bolest cítím v slabinách,
jak lev by do nich pral!
34
Když uleveno lékařem,
zas Zikmund v lože pad’,
a hroznýš snění skotoučen
hloub v nitro se mu vkrad.
35