Do krajů vysněných, v nichž Duše moje plane,
já, pěvec poslední, se s loutnou na pouť dal,
mne z vlasti vzdálené, kde doubím chladno vane,
v hrad slunných loubí Svých Jsi, Hostiteli, slal!
Jak mladý troubadour já v dvory Tvoje spěchal,
bych děvám Tvým a paním, Tvojím zemanům,
roj písní neznámých po dlouhém čase nechal
k dnům příští samoty za desky k maleb snům.
Mám nové struny, hle, na loutně, v kterou hraji,
a proto písně mé vám jistě přijdou vhod,
mé vlasti loutnařům zas jiné tony zrají,
když střeva máchají a vynášejí z vod.
Když z vlasti vyšel jsem, sníh v cesty napad’ právě
a bílé nohy mé mi zkvetly purpurem,
však z teplých koží šat jsem odmít’ pohrdavě,
než hody skončíte, bych ještě přišel sem.
Nuž kažte vrátnému, by nazvedl mi bránu,
neb malá dvířka jen, ta z cedru, otevřel,
já v spěchu klopýtal a mnohou nesu ránu,
než mdloba schvátí mne, vám rád bych ještě pěl.
Ni vína nechci číš, vždyť vím, že dávno zvadly
vám tmavé cedřiny a modrých vinic lem;
jen s vodou studničnou řad konví ve stín kladli
vám sluzi svatební, jenž vína nosí sem.
Já opojil se již, mně vína ze svých sadů
dost podal na cestě, můj smědý Hostitel,
jenž náhodou svých stanů večer rozbil řadu
v ten právě tichý kout, kde spočinout’ jsem chtěl.
Nuž nových písní pel vám z nových louten dávám,
já s láskou přišel jsem a žádný nechci žold,
jen, prosím, otevřte své brány, u nichž stávám,
a Tomu, jenž mne slal, svůj vzdejte slavný hold!