[VĚNOVÁNÍ.]
Můj den se naklonil, mé paprsky se ztrácí,
mé slunce zapadlo, mí dozpívali ptáci,
můj sad je bez květů, jen ocúny má luh...
Mé drobné písničky, buď s vámi Bůh!
Mé háje pusty jsou, mé vymýceny lesy,
jsem zatoulaný pták chmurnými pod nebesy,
jenž na strom v pustině mdle, unaveně sedá
a v dálku rozteskněn, kam slét by, tiše hledá.
Můj život bez klidu a bez plodného činu,
jen po svých odešlých a po ztracených hynu,
ach už jich nenajdu!... Kde žití květ, kde činy?
Má setba bez vláhy už nevypučí z hlíny!
Chci míti mír, tož s velkými, již hnízda krovců maří,
s velkými malý pták se vždycky nerad sváří,
netouží krve zřít, jen té, jíž s nebes stánku
duch světla vylévá za jitra do červánků.
V Písku 27. III. 1915.
7