Sen slunce, červánek, dne věrný sluha,
v kraj nebes na západě zlato tkal,
jak na příkrov by zabitého druha
brat rudé růže dal.
V plášť mlhový se přioděla země,
kraj v dálce temnil se, jak v hloubce hrob,
a v slzy travin s křídel zory jemně
déšť padal zlatých zdob.
Jak úsměv vytesaný soše v tváři,
tkvěl snivý červánek na líci hor,
luh dýchal kvítím, slunečnou zpit září
a smolnou vůní hor.
Les oněměl a zíral k nebes nivě
na sivé večernice jasný vjezd,
jež v zelený mu sen vždy milostivě
květ snáší lesklých hvězd.
V mé krve každé kapce slunce hrálo
a pestrým květem bujel v duši cit,
vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo,
byl zjařen jsem a zpit!
Tak šel jsem, lese, sterou duší tvojí
a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl;
ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí,
u nohou mech se chvěl.
Vše líbalo mě tajemně a tiše
a objímalo vůně ramenem,
rty žhavými pil z úkoje jsem číše
a v kráse tonul jsem!
Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese,
a zahynu-li v houštích ztemnělých,
pak duch můj ptákem ať se u výš vznese
v hruď dumných stromů tvých.
Ať zpívá tobě, zemi v zdar i lidu,
a těší vše, jak já byl potěšen,
když úkoje jsem srdci zdál a klidu,
bolestí lačných plen! –
Tu vrah-li lapí mě anebo střelí,
a srdce bíti ustane a pět,
ať zemi napojí nach prsou vřelý,
bych vzrostl zas jak květ!
Pak místo zpěvu chodci vonět budu,
skryt v kypré trávě prozářených míst,
a snivou dívku v srdci těšit budu,
než ztratím pel a list!
Leč poutníkovou zahyne-li nohou
mé květné žití v slunných porostech,
pak nechať s každou duší přeubohou
tvým šerem putuji jak vzdech!