SMUTNO.
Seděli jsme na sadě
pod starou rozložitou jabloní,
jež objímala nás svými schýlenými větvemi,
a shůry zaplavoval nás soumrak.
Bylo tiše vůkol a z tesknoty rostl smutek.
Vše bylo jinak než ondy,
když kvetly růže
a zlaté paprsky slunce večerního nás líbaly
a hvězdy se množily nám nad hlavami.
Teď je vše jinak, vše mrtvo.
Slyš, kdo že to vzdychá?
Nikdo! Jen zvonek večerní dává dobrou noc
dálnému okolí i nám.
Smutno, smutno!
28