VEČER V SENOSEČI.
Z modravé samoty hvozdů
snáší se na zkvetlou zem
poslední volání drozdů
lahodným pozdravem.
Mateřídouška blíž meze
voní a v zálesní ves
rolník vůz sena si veze,
v ústrety dětí jde směs.
Stromy své sklánějí hlavy,
v nich zvučí dušený zpěv,
v strništích cvrčků zní davy,
v plod ronil šípek svou krev.
Potok pěl stříbrnou píseň,
kol míru se hostila říš,
mé touhy palčivá tíseň
v domova nesla mne skrýš.
43