NOČNÍ MOTÝL.
Mdlou roušku soumrak vůkol tkal,
v mou síň se snášel větrů kvil,
já ke čtení se uchystal
a kahan svůj jsem rozsvítil.
Tu oknem v síňku motýl vlít’
a kolem světla kolotal,
chtěl v jeho teplý zlatý svit
a stále blíže polétal.
Pak váhal chvíli, ale zas
do jeho žáru chtivě vnik’
a mrtev padl v jeden ráz,
zda tušil as ten okamžik?
Zda nejsme podobni mu snad?
Tak mnohý k světlu toužil z nás,
leč sotva křídla blíže klad,
v ráz zžehnut ohněm pad’ a zhas’!
58