ZÁMĚNY.
[35]
I.
I.
Rozkvitly mateři
na srdci dvě děti,
jak poupátka družná
na růžové sněti,
jak za první Vesny
pod keřem dvé zvonků,
jak dvě sedmikrásky
na jediném stonku.
Dvojčátka to byla,
a jak nebe chtělo,
jednu měly duši,
ale dvojí tělo;
jedna mysl jasná
zářila jim z očí,
jak když v noční blankyt
čtyry hvězdy skočí.
37
Vyrůstal junáček
jako v hnízdě ptáček,
jak před slunkem z rána
růžový obláček;
vzrůstala dceruška
jako ta beruška:
se stříbrnou vlnou
měsíčková družka.
Vyrůstaly obě
v jediné podobě,
zlatou stužkou lásky
připoutány k sobě;
jakby v jedno srostla
srdéčka jich malá,
snad z jednoho v druhé
krev se přelévala.
Vyrůstaly tiše,
vyrůstaly milo,
jako by jim slunko
hlavinky zlatilo,
jak by jim měsíček
zdobil jasná čela
a na plné rtíky
med snášela včela.
Jak by jim červánky
ruměnily líce
a kment tělu daly
bílé holubice;
38
jak by zlaté lenky
z májového kvítí
nosily jim vůni
do kalíšků žití.
Jak perutí ptáci
ručkama vládaly,
jak by jim k raménkům
víly křídla daly;
vinuly se k sobě
jak dvě holoubátka,
vždyť tatíček zpíval
a líbala matka.
Když se rudé rtíky
k hovoru vzchopily,
bylo jak by nebes
májnou rosu pily,
svěží rosu pily,
zorou se slonily,
a popěvky drobné
z ňader jim zvonily.
Růžovité rtíky
tak se mile smály,
jak by andílkové
v srdéčku jim hráli,
ve srdéčku něžném
na housličky zlaté...
Tak přilétla vesna
k dítkám po třikráte.
39
Což tu od těch vlásků
v chatě bylo zlata,
což smavými zvonky
vyzváněla chata,
což od krásných oček
lesklo se to všude!
Bylo všem jak v nebi,
kde sám anděl hude.
Což tu sladkých vzkazů
znělo z něžných retů,
což na různých líčkách
zardělo se květů;
od andělských huslí
co líbezných hlasů,
co z maličkých rtíků
výskání a jasu!
Což tu drobných sluncí
plálo v každém oku,
jak stříbrných hvězdic
v nebes mléčném toku;
což tu bylo krásy,
bohatství a statku!
Kde šťastnějších lidí
nad otce a matku?
40
II.
II.
Zapadlo, co bylo,
bývalo, co není;
odkvétají růže,
slunečko se mění;
rozvije se poupě –
rozkvete a zvadne,
zaleskne se hvězda –
třepe se a spadne.
V luhu kvítí zkvete –
mrazu rve je ruka,
rozzpívá se ptáče –
srdéčko mu puká;
stromu v srdce míří –
hnízdečko je prázdné,
vzlétá – v útlém křídle
náhlá střela vázne.
41
Rozzvoní se zvonek,
zvučí – hruď se trhá;
listím kyprých větvic
jeseň kolem vrhá;
rozkvitnou se růže –
běda! jejich krásu
chladná smrt si plete
do šedivých vlasů.
Rosa luhy zdobí –
zulíbána mrazem
bledne, zakalí se,
v sutku tuhne rázem;
měsíc lihotá se,
leč jak zbojník v záští
nebem mrak ho vleče
v nepřehledném plášti.
Zhynuli blíženci,
jak dvě kapky rosy,
jak dva útlé květy,
když je sever skosí;
mřeli, zahynuli, –
jejich těla milá
uplakaná máti
do záhonku skryla.
Travičkou veň sela,
travičkou jí vzešlo:
„Štěstí mé šlo kolem,
ale rychle přešlo;
42
co bývalo, není,
hyne štěstí, vadne,
v růvku je má radost,
bez vás není žádné!
Skryla jsem vás, skryla,
do provlhlé prsti,
rukou hrob hloubila,
vyvršila hrstí;
spěte mi tu sladce,
moje zlaté děti,
umřeloť mi srdce
s vámi samotřetí.
Umřelo mi srdce,
k nebi duše chvátá,
za vámi, můj Tešku,
Jaruško má zlatá,
za vámi, vímí drazí,
už mi blaha není;
ani památečky
nemám k potěšení.
Kéž by aspoň v trávě,
na tom nízkém hrobě,
z vašich srdcí vzešly
květy, duši k zdobě;
kéž by na pažiti,
k utišení bolu,
dvé útulných růží
vykvetlo mi spolu.
43
Kéž by aspoň chvilku
z hrobu dálky tmavé
pohledělo na mne
štěstí zlatohlavé;
chvilku pohledělo,
chvilku sdílně stálo,
a jen na okamžik
v moji hruď se smálo.
Bože můj, ach Bože,
těžká kletba je to,
zle je nebe tvoje
na mne rozezleto;
jedno tvoje slovo
na sta světů zmůže;
změň mi mrtvé děti
aspoň v živé růže!
Zaměň mi je, zaměň,
v teplé jara noci,
sic mi srdce pukne
tvojí bez pomoci;
sic mi náhle pukne,
jak ta hložka v příčí,
když z ní na zápači
černé hloží klíčí.
Zvadne jak ta klíčeň,
sotvy vzešla, záhy,
44
vždyť jí není slunka,
vždyť jí není vláhy;
bude-liž jí květu,
když jí listů není?
zavítá-liž na keř
motýl potěšení?“
45
III.
III.
Jarní noci matka
pěkné měla snění,
hejčkala své děti
jak dřív v probuzení:
a když ráno vstala,
oknem vyzírala...
na růvek svých dětí
v sadě pospíchala.
Zelená se travka,
travce květ se druží –
hle, u prostřed růvku
růže líbá růži;
druž se k družce kloní,
jak kdys děti hravé
klonívaly k sobě
hlavy kadeřavé.
46
Zarosila slza
matky bledé líce,
zulíbala růže
jak dřív dětské kštice,
vinula je k srdci...
v kalich slzy spadly,
zžehly svěží lístky –
a růžičky vadly.
Zvadly, opadaly.
V citu vlnobití
podruhé máť zřela
děti svoje mříti:
prv jak andělíčky,
po druhé jak květy; –
nové kruté žaly
v duši jsou jí vsety.
„Bože můj, ach Bože,
zas mi po radosti,
pryč jsou růže s hrobu,
nezbylo než ostí;
pryč ta rudá ústka,
plna libodechu...
ach, což jsi mi, Bože,
krátkou poslal těchu.
Znovu umřeli mi
krásní sourozenci,
jak přívalem deště
na podkroví ptenci,
47
ptenci vlaštovice,
již se římse druží,
ach už nemám, nemám
dětí ani růží!
Bože můj, ach Bože,
těžká kletba je to,
zle je oko Tvoje
na mne rozezleto;
ukryj radš mé děti,
místo v něhu růží,
v stromy, kterých jeseň
neruší, leč tuží.
Zaměň mi je, zaměň
svou zázračnou mocí;
pláčeť choré srdce
pro ně ve dne v noci;
uvadne mi hořem,
upadne mi chvěním,
utepou je slzy
nářků metešením.
Utepou je krutě;
žal, jenž ňadry věje,
s listím do kolejky
bouře zanese je;
zanese je, smete
k dalekému moři,
lítostí je stíží,
v prohlubeň je vnoří!“
48
IV.
IV.
Zase matce v noci
pěkně se přisnilo:
hejčkala své děti,
jako ondy bylo; –
leč když ráno vstala,
do pláče se dala,
oknem pozírala,
na hrob pospíchala.
Hle, hle, na zahradě
v noci vzešly náhle,
kde dřív růže stály,
dva topole táhlé;
uklánějí hlavy,
těsnají se bokem,
jako dvojčátka dřív
s ohvězděným okem.
49
Změněny jsou v stromystromy,
v paměť rodné lásky;
útlé větve – ručky –
lesklé listí – vlásky;
splétají si větve,
v ševelivém zvuku,
jakby sestra bratru
podávala ruku...
Zajásala matka,
hlavu k stromům kloní,
líbá, vine, stiská:
„Ano, to jsou oni;
to můj štíhlý synek,
to má dcerka lepá,
slyšímslyším, jak jim v ňadrech
srdéčko zas klepá.
Srdéčko, to klepá,
ručka však je tuhá,
a kde v krásných očích
lesknoucí se duha?
Smutný jsou ty hlavy,
nakloněny obě,
k nim-li zahovořím,
hovořím jen sobě!
Což do smutných stromů!
Ach to nejsou děti,
50
když mi není přáno
v zrak jim pohleděti,
když tím dvojím nebem
nelze hledět v duši,
když můj celot jejich
spánku nepřeruší!
Bože můj, ach Bože,
utiš moje stesky,
dej v ty krásné hlavy
zase dvoje blesky:
kaž, by na mne zřely
světla proudem znova,
vždyť jsi světy vznítil
mocí svého slova.
Zaměň mi je, zaměň,
ještě za večera,
v tebe jen své štěstí,štěstí
skládá moje věra;
vel, by v hlavách stromků
jasné oči vzplály,
vždyť z tvé moci v nebi
hvězdy se zjásaly.
Vždyť tvým pomyšlením
sterá slunce zkvetla,
což ti bude, Pane,
o krůpějku světla?
51
bez té, přeubohá,
ve tmě bloudit budu;
ve tmě naříkání,
žalosti a trudu.
Zabloudím snad na vždy
bez těchy a míru
v mračen kolotání,
v divém bouře víru;
žal mně hlavu skloní,
lítost srdce sdusí,
a kol toho růvku
duch můj bloudit musí!“
52
V.
Zase v noci matce
divná věc se zdála:
viděla své děti,
jak si byla přála;
pozíraly na ni
plamenito, milo,
ale v útlých ňadrech
srdce nebušilo.
Ven spěchala máti;
noc kvapila k zoře,
rozkacené mraky
táhly po obzoře,
choulily se dravcem
v přidušeném vytí,
jak by denní úsvit
chtěly ustrašiti.
53
Zajíkal se Parom,
blesky křížily se,
zlaté čelky braly
na skráň hory lysé;
v temnu vyrůstaly
rudé pruhy světla –
a klikatá střela
k hlavám stromů slétla.
V ráz topole vzplály
v jeden plamen rudý,
už jich neudusí
mateřiny trudy,
už jich neuhasí
slzy kalné proudy,
už stromové stojí
s uhelnými oudy.
Však v tom krutém znětu
dětská očka plála,
že až v srdce stromů
matka pozírala;
zřela milé tváře
zase v dávné kráse,
ale malá srdce
v popel rozpadla sese.
„Bože můj, ach Bože,
zas mi radost zplála,
sotva že jsem chvilku
u svých dětí stála;
54
v popel shrotily je
nebes střely dravé,
nezbyly jen jiskry
smutně poletavé.
Poskakují jiskry
v popelnaté suti...
„Bože můj, jak tvrdé
je tvé rozhodnutí;
vrať mi děti moje,
srdci pro úlevu,
ne však v útlé růži
ni v zápalném dřevu!
Vrať mi je, ó vrať je
v krásnější obdobě,
než jak vrátil jsi je,
než jak leží v hrobě;
změň je, ne však v růže,
změň je, ne však v stromy,
zhynuly by zase,
vrať je bez pohromy!
Vrať je povzneseny
nad útrapy světa,
by je nezničila
náhod plachá četa;
nechať na mne denně
krásným okem shlíží,
ať mi v štěstí znění
ňader krutou tíži.
55
Vrať mi je, ó Bože,
ještě této noci,
zkameníť mi srdce
tvojí bez pomoci,
ulejou mě slzy,
jak tekutý plamen,
zapadnu v svém žalu
jak v Dunaji kámen!
Kámen zapadává,
ryby po něm lapou;
ryby po něm lapou,
vlny po něm šlapou;
obrostá ho řasa
a kol kolem sítí,
až se na vždy ztratí; –
však zda kámen cítí? –“
56
VI.
Náhle v popelisku
dvé se jisker kmitlo
a v sinavé záři
k modru nebes lítlo;
svítí jiskry, rostou,
a dřív než se dění,
podruženy v nebi
na hvězdy se mění.
Ó jaké to štěstí,
hvězdami jsou děti,
matky žalostění
z ňader v dálku letí;
neodletí, běda!
ukrývá se v hrudi,
poznovu se zmůže,
poznovu se vzbudí!
57
Na rově svých dětí
zase matka sedí,
s večera až k ránu
na své hvězdy hledí.
„Tam mi nezvadnete,
bez prsti a vláhy,
tam mi nevzplanete,
děti mé, tak záhy!
Jasným okem s nebe
do srdce mi zříte,
milým třepotáním
sladce hovoříte;
mohu na vás hledět –
ne však objímati! –
Ach jak v dálce bez vás
sirotna jsem máti! –
Bože můj, ach Bože,
slyš mě přeubohou,
nechať se mi děti
přiblížiti mohou;
snes poklady moje
ke mně s nebesklonu;
nelzeť patřit stáří
v dálnou dálku onu!
Nelze stáří vzhůru,
oko tone v pláči,
kéž mi zlatou cestou
ku potěše kráčí;
58
Bože můj, ach Bože,
přibliž moje děti!...“
A ty hvězdy s nebe
zlatým pruhem letí.
Letí v třepetání,
letí v žitné pole,
spěchá matka v místa
v radosti i v bole –
míru jí to nedá –
hvězd, svých dětí hledá,
rozděluje klasy –
zda je najde asi?
Hledá, neustává,
den se valem šeří –
máť v dar nebes drahý
doufá zas a věří;
za každičkým stéblem,
v každém plném klase
hledá skvostů nebe,
hledá děti zase.
Slunce v zoři vzchází,
obloha se nítí,
v ukrypřelé trávě
dvé se perel třpytí;
skvosty nevídané,
ó jaká to krása!
v perlách hvězdy, v hvězdách
dětský zor se jásá.
59
Lahodný proud světla
z dvou se perel prýští;
jako by kus nebe
slétlo ku žitništi;
mění se to, svítí,
skvěje se to, blýská,
a zas matka děti
v perlách k srdci stiská.
„Děti, drahé děti,
Bůh vás dává zase
rozbolené duši
k potěše a kráse;
na srdci vás nosit
budu – šťastná máti,
už mé musí s vámi
v rakev pochovati!
Žel však, nekvetete,
nevzrůstáte čilo,
nehřejete v duši,
jako někdy bylo;
chladny jste a bledy,
jak ta něžná těla,
jež jsem v jeden růvek
na sad odnášela.
Chladny jste, leč srdcem
máť vás bude hřáti;
můžeť dnem i nocí
do očí vám zříti;
60
dnem i nocí věrně
o vás může dbáti,
ó, jak šťastna zase
nešťastná je máti!
Smí-li více chtíti
hříšná moje vina?
Perly jste – mé nitro
vetchá skořepina;
nelze vás už změnit
s uslzenou brvou,
sic se proměníte
v bolest duše prvou.
Perly vzešly z bolu,
když byl nejlítější,
srdce mé jim bylo
skořápkovou skrejší;
ach, co z bolu vzešlo,
v bol by zase přešlo,
ale slz co skane,
než se perlou stane?!
Muselať by duše
nový život dětí
ještě jedenkráte
s hrůzou přeboleti;
perlami jste byly
za živa i v hrobu,
perly zůstanete
srdci pro ozdobu! –
61
Na ňadra si klade
matka dítky zase,
v tichém celování
na ně usmívá se;
usmívá se okem,
ústa šeptem pějí,
slzné diamanty
na perlách se skvějí.
1877
62