SUDICE.
[63]
Blíže lesa chata
v křovinách se skrývá,
z chaty mladá žena
v noci ven se dívá.
Do nebe se dívá,
truchle do hvězd hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí.
Světélka se v blatách
veselí a skáčou,
muž a žena smutně
bědujou a pláčou.
„Hvězdy – drobné hvězdy,
dobře mezi vámi!
Plno je vás nebe,
ale my jsme sami.
65
Plno je vás nebe,
družka vedle družky,
a my bez synáčka,
a my bez dcerušky.
A my bez dcerušky,
a my bez synáčka;
nedalo nám žití
dítka jedináčka!
Ó, jaká nás v stáří
bědná čeká chvíle!
Zveselte nám srdce,
vy hvězdičky milé.
Otepli nám duši, –
studí to v ní, zebe –
rozpomeň se na nás,
dobrotivé nebe!“
A zas žena truchle
na světélka hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí. –
Hle, světélko jedno
skokem výš se nese,
siná, hoří, rudne,
prchá, mizí v lese. –
———
66
Noc před svatým Janem,
měsíc s výšky patří,
muž, jak znovu zrozen,
raduje se za tři.
Okénkem se k lesu
mladá žena dívá,
dcerce nemluvňátku
kolébavku zpívá:
„Sivá holubičko,
holubičko sivá,
hajej, už se měsíc
do světničky dívá.
Do světničky dívá,
že tvá očka nyvá
posud nezlíbala
klidu chvilka snivá.
67
Hleď, bys utěšeně,
dceruško má, spala!
Vlastní jsem ti srdce
za podušku dala.
Spi! Andílek slíbá
tvoje hladké líčko,
holubičko sivá,
sivá holubičko!“
Měsíc z bílých oblak
v modré nebe vchází,
a matčinu píseň
vánek doprovází.
Světla v třasavisku
kolotně se točí;
mužovi i ženě
štěstí svítí z očí.
———
68
Tiše nemluvňátko
na kolébce leží,
z lesa přímo k chatě
bílá žena běží.
Bledý měsíc svítí
do staré jí tváře,
ale její říza
jediná je záře.
Běží, běží k chatě,
co se v křoví skrývá,
dcerušku kde hlídá
matka úskostlivá.
Když se přiblížila,
na okénko klepe:
„Víš-li, matko, víš-li,
že je štěstí slepé?
69
Nebývá vždy k blahu,
nebývá vždy k vděku;
dcerku máš, leč dcerka
nedospěje věku.
Nedospěje věku,
nedospěje krásy;
o ty nejmilejší
smrt se nejdřív hlásí.
Na dvoře máš studni,
malá je, však stačí,
by ti zdrojem byla
všechen život k pláči.
Všechen život k pláči,
všechen život k želi;
já jen vykonala,
jak soud vyšší velí. –“
Sotva domluvila,
nazpět k lesu běží,
dítko na kolébce,
matka v mdlobách leží.
V mdlobách leží matka,
otec tone v hoři;
víc slz vyplakali,
než je perel v moři.
70
Víc než perel v moři
v lasturách se tvoří;
ach, jak se to štěstí
sesouvá a boří!
***
Smutně matka bděla,
smutně bědovala,
smutnou kolébavkou
dcerku kolébala:
„Kdybys ty vědělo,
mé zlaté robě,
co krutou sudicí
souzeno tobě!
Kdybys ty vědělo,
co se nám stalo,
sotva bys na svoji
matku se smálo!
Na matku v žalosti,
na otce v hoři;
srdce hned ustydá,
hned zase hoří.
71
To tvoje usmání
do srdce seče,
více než dvojostří
katova meče.
Víc než jed žíravý
hubí a tráví;
Bože, nás uchovej
hrozné té zprávy!
Té zprávy ukrutné,
duši co straší,
pomiluj, uchovej
dcerušku naši.“
***
Matka kojeničku,
matku smutek choval –
na dvorečku otec
studnu zahazoval:
Pozdě spat se kladl,
časně z lože vstával,
v skalách nalámaný
kámen v studnu dával.
72
Dával rok, dvě léta,
nedbal dne i noci.
Je-liž odpočinku
pro dítě kdy otci?
Po dvou létech studnu
zarovnánu měli,
třetím rokem zlé už
věštby zapomněli. – –
———
73
Vyrůstala dcerka,
prchla strachu doba,
zase otec s matkou
šťastni byli oba.
Krásné bylo dítě,
jako kvítí bylo;
tu kdys za večera
smutně promluvilo:
„Matičko má zlatá,
zle je mi, ach zle je,
hlavička mě bolí,
srdečko se chvěje.
Srdečko se chvěje,
hlavička mě bolí;
jako by se chtěla
rozlomiti v poly.
74
Přineste, tatíčku,
malou třeba lžičku
vody ze studénky
pro chorou hlavičku!“
Z potoku vzal vody,
na hlavičku vlívá...
„Není platna, není,
přece pobolívá.“
Ze studánky přines,
čelo, skráně smývá...
„Není platna, není,
přece pobolívá.
Můj tatíčku zlatý,
škoda Vašich kroků;
pod čelem to hoří,
píchá mě to v boku.
Vody ze studánky
marno nabíráte,
kéž, tatíčku drahý,
z naší studně dáte!
Z naší studně, víte,
z té uprostřed dvora,
jinak neuleví
hlavička má chorá!“
75
„Dítě, drahé dítě,
sny jsou to jen bludny,
na tom našem dvorku
nevidělo’s studny.
O studni kdo řekl,
dítě, pověz otci...“
„Bílá mi to žena
pověděla v noci!
Tmavé měla oči,
bledé měla tváře,
a ta říza byla
učiněná záře!
Vyveďte mne na dvůr
na malou jen chvíli,
tam mi dobře bude,
tatíčků můj milý.“ –
Na dvůr dcerku vedli,
strachem v líci bledli,
na zazděnou studnu
vedle sebe sedli.
Na zazděnou studnu
do ústředí dvora,
jak si vyžádala
dcerka jejich chorá.
76
„Ach, jak je tu milo,
tatíčku a máti,
zde bych lehnout chtěla,
zde bych chtěla spáti.“
A juž horkou hlavu
klade na kamení:
„Jak to mile chladí,
třeba vody není.
Kdyby ta zde byla,
do sytá bych pila;
jedna chladná krůpěj
by mě uzdravila.
Není vody, není,
o jak mě to rmoutí;
popřejte jen chvilku
tady spočinouti!
Až si odpočinu,
dobře bude věru.“
Bděle otec s matkou
ukládali dceru.
Spala, dlouho spala,
snila, dlouho snila,
otec nerušil jí,
matka nebudila.
77
Spala, dlouho spala,
leč když den se klonil...
hrůzou zkřikla matka,
otec slzy ronil.
Domů dcerku brali.
Sesinalo líce,
ňadra chladna byla,
ztuhly zřítelnice.
Mrtvo bylo dítě,
ač jen spát se zdálo,
jak sudice děla,
stalo se a dálo.
***
78
Blíže lesa chata
v křovinách se skrývá,
z chaty mladá žena
do nebe se dívá.
Do nebe se dívá,
truchle do hvězd hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí.
Světélka se v blatách
veselí a skáčou,
muž a žena sami
bědujou a pláčou.
E: až; 2002
79