Světluška.
Překrásný, rozkošný letní den!
Na nivu směje se chlum,
růžemi červánků opleten
pyšní se chrámek i dům;
mlžiny stoupají do oblak,
po polích šíří se zpěv,
nevím, proč v prsa mi náhle tak
zázraky vkouzlila krev.
Vše je tak přítulno, samý div:
setí i tráva i květ,
krásněji, vábněji jaktě živ
nezřel jsem smáti se svět;
uprchlo, ňadra co rozrývá,
všude je vůně a zář,
nad jiné půvabně odkrývá
nebe svou líbeznou tvář.
Za cestou opodál na luhu
zdobí se růžový keř,
83
na nohou pichlavou ostruhu,
na hrudi listnatou šeř;
klobouček mistrovně robený,
růžičky za ním jakojak krev –
rytíř to přešvarně zdobený,
z ňader mu zní ptačí zpěv.
Trhám květ jetele na trsu
rostoucím podál mých stop,
do dírky dávám jej na prsu:
Na cestu srdce mi zdob!
V tom už naň motýl usedá –
med květu poutá ho zvlášť –
tykadla zdobí mu zlatý pyl,
na plecích skvostný má plášť.
Jak krůpěj s oblaku hozena
s rozkazem „démantem buď!“
zalétá v soumraku zrozená
světluška v zvonkovu hruď;
slyším, jak tajemně zazvučel,
chvěl se – snad zazvonil as –
jakoby světlušce říci chtěl:
„Dlouhý jsem čekal tě čas!“–
Divno! Mně rovněž do duše
zaletla – žehnána buď –
myšlénkamyšlenka, snivá světluše,
jasníc mi oko i hruď;
84
na křídlech srdce tajemných
do oblak vznáší se výš,
ke zřídlu písní skřivánčích,
v pohádek hvězdnatou říš. –
85